Svatba
Ráno mě Květa probudila krásným něžným polibkem a zeptala se, proč jsme domů přišli kanálama. Prý jsme vypadali, jako bychom se brodili stokou. Chtěl jsem ještě jeden polibek, ale poslala mě do koupelny, že mi smrdí z úst. Když jsem se zkultivoval, zavolal jsem Pavlovi na jeho služební telefon. Kupodivu se však z telefonu ozval šéf. Než mi došlo, s kým mluvím, řekl jsem, že ho zvu na svatbu jako svědka. Po malé chvíli mlčení mi oznámil, že včera Pavel havaroval a není již naživu. Jestli ale nemám za něj náhradu, nabídl se, že přijde. Neodpověděl jsem a zavěsil. Sedl jsem si na vanu a strčil hlavu pod tekoucí studenou vodu. Nechtěl jsem tu informaci přijmout a doufal jsem, že jsem ještě nevystřízlivěl a že se mi to zdá. Za chvíli přišla Květa a já jí to oznámil.
„To je ten, co nám vyměnil ten kohoutek?“ Zeptala se a já jí to odsouhlasil. Když jsem se z toho vzpamatoval, vyzvídal jsem, jestli by jí nevadilo, že by mi za svědka šel šéf a ona souhlasila. Tentokrát jsem volal šéfovi rovnou. Pozval jsem ho na obřad i na oběd. Řekl, že rád přijme a já hned nato šel oživit Milijardu.
Na obřad se dostavilo asi dvacet podivně oblečených cizích lidí. Ptal jsem se Květy, kdo jsou a ona mi pošeptala, že jsou to všechno její kamarádi z klubu. Nikdy o žádném klubu nemluvila, ale z hesel a pokřiků, které ta zvláštní společnost nahlas vyluzovala, jsem pochopil, že jde o nějakou divadelní činnost a že Květu už dlouho neviděli. Jak se dozvěděli o svatbě, jsem se nedopátral. Nejvíc mě zaujaly dva páry. Barborka, Lojza, Dana a Pavel. Byli velice přátelští a milí. Začátek obřadu byl stejný, jaký známe z televize. Květuška vypadala jako pravá princezna a Květa jako nejkrásnější královna.
Při oddávání jsem přerušil řečníka a poprosil ho, jestli bychom mohli pronést svůj připravený slib. Byl mile překvapen a souhlasil. Celý obřad Milijarda fotil a nahrával nějakým krásným digitálním fotoaparátem. Asi si ho koupil. Stoupl jsem si před Květu a spustil jsem rýmy, na kterých jsem celý týden pracoval.
Slibuji své ženě krásné
ať to ví či ať už žasne
že budu život celý
ostražitý a spíše bdělý
aby byla stále při mě
aby chtěla žít v mém domě
aby se mnou jednou k stáru
tlačíce tu životní káru
dožila krásný život bez porotců
a spokojena se mnou žila i v domově důchodců
Zároveň s ní si beru
i Květušku naši dceru
slibuji vám Květy napořád
že vás obě navždy budu míti rád
Ty rýmy nebyly zdaleka dobré, aby si zasloužily pozornost, ale v tuto melancholickou chvíli zapůsobily. Divadelníci spustili takový vyrvál, že je musela Květa ztišit. Poté si odložila kytici, vzala do náruče princeznu a obě pak spolu unisono přeříkaly naučené věty, při nichž mi cukaly koutky, abych se nerozesmál, protože princezna to překrásně odšišlala a zároveň se mi snažily vtlačit i proti mé vůli do očí slzy. Pro vaši lepší představu jsem zvolil verzi princezny.
My ti obě šjibujeme
pjotoše tě mijujeme
še ti budem napošát
věšit, še náš máš obě ját
tak doufáme, še věšíš, še to není šejt
poštajáme še, abyš nebyj nikdy šmutný čejt
Nato jsme si všichni tři nasadili snubní prstýnky. Když jsme se políbili, řekla princezna, že mi chce také prstýnek nasadit, a tak jsem měl nevěsty vlastně dvě. Po obřadu jsme šli do restaurace. Původně jsme chtěli udělat oběd doma, ale babi nás zapřísahala, že to musí být slavnostní a že ona si to chce užít a ne vařit u plotny. Souhlasili jsme a hostinu uspořádali v jedné příjemné restauraci. Navrhl jsem Květě, že jestli chce, může pozvat i své přátele, ale z dvaceti přítomných souhlasila jen polovina. Po obědě nám šéf s manželkou předali svatební dar a i přes naše přemlouvání se omluvili a odešli. Nedalo mi to a šel jsem s nimi do šatny je vyprovodit. Než se oblékli, zeptal jsem se šéfa, jak a co se přihodilo Pavlovi. Řekl, že v noci spal na parkovišti, a nějaký kamion do něj vrazil, když jeho řidič usnul. Pravděpodobně Pavel vůbec nic nevěděl a byl na místě mrtev. Rozloučil jsem se, a pak následovaly asi dvě hodiny tancování. Myslel jsem na Pavla a byl jsem rád, že to byla nehoda, ne z jeho viny, nebo dokonce, že by to udělal úmyslně třeba kvůli manželce.
Nápad – ★★★★☆
Námět spojující osobní tragédii, objevování svobody za volantem kamionu a vzácnou lékařskou anomálii je velmi originální a nosný. Příběh má silný lidský rozměr a epizodické vyprávění z cest Evropou dodává textu skvělou dynamiku a uvěřitelnost. Některé dějové zvraty, zejména v závěru, působí už trochu překombinovaně, ale celkový koncept hledání nového smyslu života je podán velmi sympaticky a originálně.
Atmosféra – ★★★★☆
Autorovi se podařilo na výbornou zachytit specifickou atmosféru kamioňáckého života, včetně svérázného kamarádství, samoty i absurdních situací na hranicích. Emoční křivka hlavního hrdiny je uvěřitelná; scény hlubokého smutku i nově nalezeného štěstí dokážou čtenáře strhnout a vyvolat upřímnou empatii. Rychlé střídání tragických a komických momentů sice občas mírně narušuje plynulost prožívání, ale celkově text dýchá nesmírnou laskavostí a lidskostí.
Provedení – ★★★☆☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má přirozený spád a autorův vypravěčský talent čtenáře snadno provede celým rozsáhlým příběhem. Stylistika by si však zasloužila pečlivější redakční úpravu, zejména co se týče plynulosti dialogů a občasného nadužívání vysvětlujících pasáží. V textu se objevují pravopisné a interpunkční chyby, které by vyřešila korektura, ale z hlediska obsahu a tempa jde o velmi slušně odvedenou práci.
Celkové hodnocení:
Román představuje velmi příjemné a čtivé překvapení, které v sobě mísí prvky road movie, rodinného dramatu a romantiky. Autor dokázal zúročit své zkušenosti z cest a přetavit je do poutavého příběhu o muži, který se po ztrátě všeho učí znovu žít a milovat. Přestože by dílu prospěl zásah dramaturga k uhlazení některých překotných dějových zvratů v poslední třetině, jedná se o velmi motivující a srdceryvné dílo. Pokračujte ve psaní, máte nesporný talent vyprávět příběhy, které chytnou za srdce!