Chystal jsem se znovu začít mluvit o něčem jiném, ale trval na svém, a když si nasypal do úst hrst oříšků, využil jsem situace a řekl: „Jmenuji se Mikuláš Čert.“ To, co nastalo, se nedá natočit ani připravit, i kdybyste byli nejlepšími režiséry. Pavel vybuchl jako papiňák a oříšková drť mu létala z pusy připomínající projektily vystřelené z pistole. Čelní sklo bylo polepeno rozžvýkanými kousky a Pavel se zakuckal takovým způsobem, že ještě po několika kilometrech nemohl popadnout dech. Když konečně nechtěně vyprázdnil svou ústní dutinu, dal se do smíchu, který jej dohnal doslova až k slzám. „Ty krávo, tys mi dal. To tě rodiče tak nenáviděli?“ Nezdálo se mi, že bych se jmenoval až tak špatně, ale je fakt, že mí rodiče byli oba velcí žertéři.
Pavel byl přímý, rovný, chlap a doslova se řídil pravidlem, co na srdci, to na jazyku. Zeptal jsem se ho, jestli mu toto pravidlo v životě nepřekáží a on mi odpověděl, že nejen, že mu nepřekáží, ale že mu spíš někdy i dobře poslouží. Na důkaz mi vyprávěl příhodu, při které jsem obracel oči v sloup a mé vyjadřovací schopnosti se rozšiřovaly o některé výrazy, typu: šouska, kozel či bagouni. Jestli jste na tom jako já, musím vám vysvětlit, že jde o silnici druhé třídy, tahač a policii (bagouni=BAG=Bundesamt für Güterverkehr, česky spolkový úřad pro nákladní dopravu). Taktéž jsem se naučil několik výrazů, které však nemohu do této polohy ani načrtnout, za prvé, že se to nehodí a za druhé, že bych s nimi popsal celou stránku. Nejslušnější z nich vám však mohu jako vzorek poskytnout. Jednalo se o slovo hovado. Bohužel, jak jistě chápete, nešlo o hmyz, ale o oslovení. Když Pavel zastavil na parkovišti u německé dálnice, abychom se vystřídali, byl již večer a provoz značně polevil. Byl to z jeho strany určitě záměr, abych měl silnici volnou a mohl bez nervozity obstát v této profesionální zkoušce.
První rozjezd dopadl celkem obstojně, jen jsem se trochu klepal, a i když mě Pavel uklidňoval, třásla se mi noha na plynu, jako bych měl křeč. Měl jsem pocit, že se za mnou valí ne čtyřicet, ale tisíc tun. Ta velikost mě úplně položila. V autoškole jsme jezdili s trambusem bez plachty a vlek byl o notný kus kratší. Několikrát jsem přejel obrubník zadními nápravami, než jsem si zvykl, že se za mnou táhne sedmnáct metrů dlouhý kolos. Za pět minut jízdy mi řekl, že to bude dobrý a že si zvyknu a za deset minut se mi to začalo líbit natolik, že jsem se znovu dal i do hovoru. Po půlhodině nudné jízdy na tmavé dálnici se mi začalo chtít spát a řekl jsem to Pavlovi. Dal se opět do vyprávění a řekl, ať vydržím aspoň čtyřicet pět minut, než mě bude moci zase vystřídat. Během zbývajících patnácti minut mi radil, jak se spánku zbavit a co dělat, abych neusnul. Na něj prý nejlépe působí, když něco žvýká. Ať jsou to brambůrky, bonbóny či nějaká zelenina. Patnáct minut uběhlo a já se cítil jako vymačkaný citron. Okamžitě po vystřídání jsem na lehátku usnul. Pavel mě probudil za další čtyři hodiny, kdesi u Kolína nad Rýnem. „Tak kamaráde, a teď holt už musíš vydržet, ať se děje co se děje, nebo nestihneme vykládku.“ Oba jsme si stoupli na okraj chodníku, abychom vykonali potřebu, neboť (s prominutím) jak Pavel povídal, každé zdržení je na hovno a chcát se musí.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!