„Ale Čertová se jmenovat nebudu!“ Prohlásila rozhodně a prohlížela si prstýnek, který jsem jí nasadil. Požádal jsem jí, jestli by jí nevadilo, kdybych si vzal její příjmení, protože pak by padl i problém s princezniným příjmením. Koukala na mě srdečně a odevzdaně a opět mi řekla tu větu, která se mi moc líbila: „Ty se mi snad zdáš. No jo,“ zarazila se, „ale to ti budou všichni říkat smutný čert.“
„To mi nevadí.“ Namítl jsem. „Je lepší být smutný čert a při tom být šťastný Smutný.“ Políbili jsme se. Z polibku nás však vyrušila princezna. Zatahala maminku za rukáv a zeptala se: „Mamí a to teď uz nemůšu Mikymu šíkat Miky, ale tatínku?“ Vzal jsem ji do náruče, políbil na líčko a řekl. „Jestli mi budeš šíkat tatínku, budu moc rád, ale Miky mi samozřejmě můžeš šíkat také.“
Po tomto mini obřadu zasnoubení jsme šli složit postel. Když jsme ji vybalili, Květa poznala, že je to ta dvouválenda se skříní a stolkem a chtěla volat do obchodu, že se spletli. Požádal jsem jí, ať nikam nevolá, že je to správně a ještě jsem jí pošeptal, že jestli chce tu druhou postel využít, ať přestane brát prášky. Zlíbala mě a hodila se mnou do postele. Princezna skočila za námi a zase jsme řádili v peřinách, až jsme protrhli polštář a peří lítalo všude. Čertík nás nejdřív jen pozoroval, ale když uviděl létající peříčka, přidal se k nám a skákal z postele na padající brčka. Chytal je, prskal, vyskakoval a my jsme se mu smáli. Unavili jsme se tím řáděním tak, že jsme si na chvíli lehli a čekali, až peří klesne. Princezna stála na posteli a peří jí padalo na hlavu. Květa řekla: „Tak šťastný Mikuláši Smutný Čerte, tady máš anděla.“ A ukázala na princeznu. „Tohle čertisko, že má být anděl?“ Zakřičel jsem, povalil stojící princeznu a opět začal polštářový boj a opět peří lítalo. Když jsme se vydováděli, šel jsem luxovat peří a Květy sešly do kuchyně připravit večeři.
Tu noc spala princezna s námi v posteli. Její patrová byla ve výstavbě a zatím to vypadalo, jako bych z ní chtěl složit perpetum mobile. Leželi jsme na zádech, objímali se a hovořili o mém problému s krví, o jejích překladech a o mé práci. Využil jsem situace a zeptal se, jestli se jí ty záclony zdají být hrozné. Řekla, že ne, že se jí líbí a já byl hodně rád. Navrhl jsem jí, že by možná bylo pro princeznu lepší, aby chodila do školky, protože jinak se na ni moc upne a celý život na ní bude závislá. Také jsem argumentoval tím, že děti potřebují společnost jiných dětí, aby se naučily komunikovat, odpouštět, být tolerantní, aby dostaly běžné nemoci k vytvoření protilátek. Souhlasila se mnou, ale bylo na ní vidět, že je tou závislačkou spíše ona. Najednou se posadila a povídá: „Karel Vojánek!“ Zeptal jsem se, kdo je Karel Vojánek a ona mi řekla, že je to jeden známý, který má doktorát a živí se jako právník. Ten, že by mi mohl pomoci. Pochválil jsem ji za nápad a za chvíli jsme všichni tři usnuli.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.