Alkohol v krvi

Ze života

Četba díla zabere cca 438 min.

Nejvíc ho pochopitelně zajímala část, kdy jsem hovořil o Anděle.

Když Milijarda odešel, sedla si ke mně na lavičku babi. Chvíli jen koukala do prázdna a pak řekla: „Sem tu rada, ale vas mam radši, mohla bych se ku vam vratiť?“ Uchopila mou ruku svou starou drsnou dlaní a podívala se na mě jako na někoho, kdo může rozhodovat.

Nikdy jsem se necítil, jako někdo, kdo může rozhodovat, ale když tato chvíle přišla, věděl jsem, že musím udělat to, co je pro mě nejlepší. Nejlepší pro mě bude, když bude Květa v pohodě a Květa bude v pohodě, když bude mít u sebe babi. Znovu jsem si vzpomněl na slova maminky a řekl: „Moje maminka mi říkala, když jsi blbej, zeptej se. A tak bych se vás chtěl zeptat, jestli toho nebudete litovat a jestli v půli cesty nebudete chtít otočit.“ Babi vzala mou hlavu do dlaní a políbila mě na čelo.

   „Ještě, že jsme nepřivezli všechny vaše věci, bude to jednodušší,“ řekl jsem a babi se usmála.

   „Teraz se těšim. Tu sem doma, ale tame sem s vami.“ A po chvíli ticha pokračovala. „Ja už tu dluho něbudu, a tak tu trochu času chcu pobyť s vami.“ Seděli jsme na lavičce dlouhou dobu a babi mi vyprávěla o zmizelém mládí. Ne vše jsem jí rozuměl, ale cítil jsem, že je to žena, která mi v životě přinese spíš štěstí a lásku, než trable a utrpení.

Celou dobu si na pískovišti před námi hrála princezna s bábovkami a po několika minutách se k ní přidal jakýsi místní klučina. Zrovna, když jsme s babi byli potichu a jen jsme přemýšleli, rozhovořili se ti dva. Klučina se princezny zeptal: „Ty ši prej š Prahy, jó? Povídala to babiška.“ A tvářil se, jako by jí nevěřil.

   „Mám tady tátu a mámu a máme kamion.“ Odpověděla princezna, přehlížeje otázku.

   „To ale není tvůj táta, žíkala to máma.“ Kluk se postavil na důkaz, že Květuška lže, ale ta se nedala.

   „A je to můj táta, dal mi pjstýnek!“ Měl jsem co dělat, abych udržel oči suché. Takový pocit hrdosti může zažít každý, kdo má své vlastní dítě, ale u mě se tento pocit dostavil také, byť jde vlastně o cizí holčičku. Jsem asi měkký a přecitlivělý. Nestěžuju si, není důvod, ale jako chlap se někdy chovám změkčile.

Po nějaké chvíli si k nám přisedl Milijarda, jež do této chvíle cosi probíral hlasitě ve světnici s Květou.

   „Mikuláši, mohli bysme si promluvit mezi čtyřma očima?“ řekl potichu, ale babi to slyšela.

   „Esli tě coši martvi sy je povinny byť vděčny, za ludi, keři tě posluchaju. No, esli se mysliš, že je tak dobře, to idu pomoct Květce.“ Řekla babi a odešla do domu.

Milijarda se pohodlně usadil na lavičce a po chvíli trapného ticha začal koktat. Bylo vidět, že neví jak, nebo spíše, co mi má říct. Bylo mi jasné, že ho Květa zvala na svatbu a asi si dovedu představit důvody, pro které jí Milijarda odmítl. Nedostatek peněz, slušné oblečení a cokoli jiného by byly dost pádné důvody, abych odmítl i já. Nečekal jsem proto na jeho zpověď a sám jsem začal mluvit. Přitom jsem si vzpomněl na slova Pavla, který mi radil, abych smečoval dřív, než zasmečují jiní. Zvolil jsem i trochu drsnější Pavlův slovník, jež jsem od něj odposlouchal.