Alkohol v krvi

Ze života

⏱️ Doba čtení: cca 444 minut

Zanedlouho se otevřely dveře a vstoupil muž v obleku. Pozdravil a špatnou češtinou mi vysvětloval, že s ním půjdu na odběr krve. Řekl jsem, že klidně může mluvit německy a on byl nesmírně rád. Odběr proběhl stejným způsobem, jako u nás. Výsledek byl stejný, jako v předchozím případě. Zeptal jsem se ho, jestli mu není podezřelé, že po několika hodinách má krev vykazuje stejné hodnoty jako poprvé a on na to prohlásil, že jsem zřejmě alkoholik a že jsem se ještě něčím posilnil. Hrubě mě to urazilo, ale neměl jsem jediný důkaz o tom, že tomu tak není. Odvezl mě do jiné strážnice, kde byly cely jen se zamřížovanými čelními zdmi. Zeptal jsem se ho, co teď bude dál a on mi odpověděl, že mě po vystřízlivění pustí a soud bude probíhat později. Musel jsem se začít smát, protože mi bylo jasné, jak to dopadne. To je ta pravá šance dokázat, že alkohol v mé krvi je jakýmsi stabilním produktem mého těla a že jsem nevinný.

Ráno mě probudil jakýsi policista a vrátil mi klíče od vozu a všechny mé doklady kromě řidičského oprávnění. Na psacím stroji naťukal povolení k dojezdu do garáží a naznačil, abych šel s ním, že mě odveze k autu. Protestoval jsem, že ještě nejsem střízlivý a požadoval přeměření. Odmítl však s tím, že při malém množství, které jsem měl, musím být dávno fit. Vůbec mě nebral v potaz a doslova mě vyhodil u mého vozu. Rozhodl jsem se, že na soud čekat nebudu a že vše začnu řešit dřív, než bude pozdě. Napsal jsem Topinkovi, že vyjíždím a že z osobních důvodů, až přijedu na dvůr, prozatím končím. Nechápal důvod mého konání, ale to dost dobře nemohl. Ani já sám jsem ho zcela nechápal. Celou cestu domů jsem uvažoval, jak to udělat, aby mi uvěřili. První, co mě napadlo, bylo, že nejdřív musím přesvědčit Květu. Jestli se mi to podaří, je šance, že se mi to zdaří i u jiných lidí a pravděpodobně i stejným způsobem. Do garáží jsem dojel pozdě večer. Květa pro mě přijela a tentokrát jsem ji požádal, jestli by mohla řídit pro změnu ona. Celou cestu mluvila o tom, jak se měli a co se děje a já jí ještě nic o tom mém problému neřekl. Babi i princezna již spaly. Po večeři a koupeli jsme si sedli v obýváku a Květa chtěla začít znovu vypravovat. Tentokrát jsem ji však přerušil a zeptal jsem se, jestli mi věří. Podivila se té otázce, ale přikývla. Vyprávěl jsem jí celý svůj problém, od cesty na třídní sraz až po dnešek. Nechápala jak je to možné, ale to já také ne. Abych jí dokázal, že si nevymýšlím, přinesl jsem testr na alkohol a foukl do něj. Na displeji se ukázalo 0,24. Podívala se na ten výsledek nevěřícně a prohlásila: „Tý brďo, ty jsi pernamentně opilej, to je terno.“ Nechápal jsem, co za terno to je, když jsem vlastně střízlivý. Ale pak ještě dodala: „Jestli se ukáže, že je to nějaká genetická porucha, tak jí chci taky.“ Zasmáli jsme se a šli si lehnout. Ihned jsem unaven usnul.