Když pochopil, že němčinu ovládám, zatvářil se, jakoby se nic nestalo, vzal dodací list a ukázal mi adresu odběratele. Prstem ukazoval na město dodání a slabikoval jako bych byl idiot: „Um..po..lek.“
Konečně jsem pochopil celou jeho větu a svým prstem jsem zopakoval jeho pohyby. K tomu jsem také hláskoval s mírně jízlivým úsměvem: „Hum..po..lec.“ Zatvářil se jako vítěz a znovu zopakoval původní otázku: „Přijel jste nakládat Kum..po..lechc?“
Přikývl jsem a on mi předal doklady. Poté přivřel okénko. V tu chvíli přišla do kanceláře jeho kolegyně a on se k ní obrátil. Anglicky jí oznámil, že je tu zase jeden ťulpas z Čech. Znovu si myslel, že mu nebudu rozumět. Pootevřel jsem přivřené okénko a čistou angličtinou jsem ho upozornil, že jsem pořád zde, a že na něj mohu podat žalobu ve španělštině, francouzštině nebo ruštině. Tentokrát se zatvářil naštvaně a s mohutným třísknutím odešel z kanceláře.
Nakládal jsem na rampě. Musel jsem po naložení vlek odpřáhnout a nacouvat se samotným vozem. Když jsem tak učinil, couval jsem podél vleku k rampě. Celou dobu nakládky mě z proskleného okna nerudný Švýcar pozoroval. Měl jsem z toho nepříjemný pocit. Ne, že bych se jakkoli bál, ale když máte nad sebou dohled, leckdy se stane, že chybujete. Dával jsem si pozor, abych nic nezanedbal, a vše jsem dělal podle předpisů. Zapomněl jsem však dát pod vlek klín a jak se to stává, vždy, když něco opomenete, stane se to, co by se běžně nestalo. Vleku nefungovalo zřejmě kvůli mrazu automatické brždění a ten, ničím nezajištěn, se pomalinku rozjel. Ihned jsem přerušil couvání a vyskočil z vozu, abych vyndal klín a utíkal jsem po parkovišti za vlekem, který se na mírném svahu rozjížděl víc a víc. Hodil jsem klín pod zadní kolo. Vlek si poskočil, jako by byl rád, že mě vidí a plastový klín se pod jeho vahou roztříštil.
Teď už se nedalo dělat zhola nic. Od auta jsem byl daleko a pod nápravu jedoucího vleku by pro další klín vlezl jen neopatrný pitomec. Nezbylo mi nic, než stát a pozorovat vlek, který jel podél řady zaparkovaných osobáků z jedné strany a palet se zbožím ze strany druhé. Modlil jsem se a čekal, kdy se zastaví. Naštěstí má snaha s klínem měla vliv na směr jeho nevítané jízdy. Díky roztříštěnému klínu se stočil o nějaký ten stupeň doleva a mezi jeho výletem a parkujícími vozy byla několikacentimetrová mezera. Vlek dojel na konec parkoviště a jako by tušil, že je zakázáno jezdit po trávě, zastavil se o obrubník.
Oddechl jsem si a požádal nerudného, zda bych mohl na toaletu. Tam jsem strávil asi deset minut. Podíval jsem se do zrcadla. Byl jsem bílý jak stěna. Než se mé útroby vlivem nervového napětí umoudřily, seděl jsem na míse a čekal, jestli něco vyrobím, netuše, z které strany to přijde.
Po návratu z toalety jsem zjistil, že nerudný je sice protiva, ale také muž činu. S lanem a s vysokozdvižným vozíkem již stál u vleku a za pomoci a rad několika čumilů povytáhl oj vleku z trávy, abych ho po naložení vozu mohl opět připnout. Když se mi posléze podařilo vše naložit bez problémů, donesl mi nerudný celní papíry a tvářil se o hodně příjemněji, než zpočátku. Dokonce mi podal ruku, se slovy jsme jen lidé. Bral jsem to jako omluvu nejen pro něj, ale i pro mne. Mohl jsem s klidem vyjet.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.