Třetí nepříjemnost byla však třešničkou na kyselém dortu. Po ujetí několika desítek kilometrů nám skočil do cesty mladík. Už z dálky jsme ho pozorovali, jak sedí na svodidlech a nepřítomně kouká do dálky. Když jsme se přiblížili, najednou vyskočil a vrhl se nám pod kola. Jestli jste někdy řídili kamion, nebo máte dost velkou představivost o fyzikálních zákonech, víte, že brzdná dráha čtyřicetitunového kolosu je dobrých padesát metrů. I v tomto případě tomu nebylo jinak. Když Kolba zastavil, vylezli jsme z kabiny. Mladík byl roztrhán, rozmetán a spíš rozetřen po vozovce v délce celé brzdné dráhy. Pohled na to neštěstí mě dost vyděsil, ale Kolba se už asi s něčím takovým setkal a v klidu zavolal policii. Za námi se vytvořila řada aut a někteří, jež celou záležitost viděli, zvraceli u příkopu. Po příjezdu policejního vozu následovala ještě pohřební služba, počišťovači a silničáři. Během několika málo minut pracovníci vše uklidili a s námi a s pomocí svědků sepsali sebevrahovu anabázi.
Na Květáku žádné poškození nebylo, takže nás po hodině policisté propustili a kolona se rozjela. Dost dlouhou dobu jsme s Kolbou mlčeli, abychom strávili šokující zážitek. Když už se však ticho zdálo dlouhé, Kolba řekl, že někteří muži holt nestráví, když jim žena nedá. I přes tento pokus o vtip jsme se ještě dlouho vzpamatovávali. Francii jsme projeli bez map a navigace. Kolba byl zběhlý a vždy mě několik kilometrů předem upozornil, že tam a tam bude křižovatka a na ní odbočím, a že je tam socha a hned zas je tu řeka… Znal Francii jako své boty.
Před Clermontem jsem řídil já a Kolba zapnul navigaci kvůli upřesnění, do které ulice máme náklad. Chvíli na ní volil adresu, potom na delší dobu ztichl a po ještě delší pauze povídá: „Hochu, asi máme průser. Město Clermont, do kterého jedeme, se jmenuje Clermont Ferrand. Je to největší Clermont ve Francii, ale koukám do papírů a správná adresa vykládky je Clermont L´Hérault.“
Zeptal jsem se, kde je tedy ten správný Clermont a on řekl, že to zrovna zadává. Jestliže je však ten správný Clermont někde na severu, mohlo by se stát, že zaplatíme nemalé peníze za najeté kilometry. Než navigace zpracovala informaci, zdálo se nám, že každá vteřina je minutou. Čas nás trápil a my s tím momentálně nemohli nic udělat, jen čekat.
„Sakra, jakoby těch nepříjemností už nebylo dost. Ale to je tím, že jsme sejmuli toho pitomce. Jinak bysme určitě jeli s navigací.“ Řekl Kolba a vtom navigace promluvila. Jeďte sedm kilometrů. Kolba si evidentně oddechl a řekl, že je to v poho. Naštěstí je ten správný Clermont ještě o necelých čtyři sta kilometrů na jih. Plácli jsme si dlaněmi a bylo nám po nepříjemných zážitcích posledních dnů konečně trochu lépe.
„Jak dlouho už jezdíš?“ Zeptal se Kolba a já mu po pravdě odpověděl, že necelé tři měsíce.
„To se tedy hochu pomodli k Pánu Bohu, protože já na tuhle jízdu čekal šest let.“
Nechápal jsem ještě, co je na téhle jízdě tak zvláštního, ale Kolba hned pokračoval. „Kdysi jsem tudy jednou jel a u města Millau je taková hluboká proláklina. Několik kilometrů sjíždíš serpentýnama dolů, abys pak několik kilometrů jel serpentýnama nahoru. V té době ještě nebyly brzdy s retardérama nebo tak kvalitní motorové brzdy, jako dnes a tak tam byly dopravní nehody na denním pořádku. Náhodou jsem byl svědkem jedné takové. Kamion v protisměru byl převrácenej a z brzd se mu ještě kouřilo jako z komína. Jenže dneska už je tam most. Postavili ho před šesti lety a od té doby se na něj těším. A to ti povídám, je to nejvyšší most na světě. Takže tě čeká zážitek. Koukej si připravit foťák, ať máš památku.“ Až teď jsem si uvědomil, že jsem na foťák úplně zapomněl, ale když jsem si vzpomněl na sebevraha, byl jsem rád. Asi by mě ty fotky strašily celý život. Bohužel jsme přes tento most jeli v noci a z fotografování nebylo nic. Abyste si však dovedli udělat obrázek, přidávám fotografii tohoto úžasného díla z internetu. Je na ní krásně vidět stará silnice.
Nápad – ★★★★☆
Námět spojující osobní tragédii, objevování svobody za volantem kamionu a vzácnou lékařskou anomálii je velmi originální a nosný. Příběh má silný lidský rozměr a epizodické vyprávění z cest Evropou dodává textu skvělou dynamiku a uvěřitelnost. Některé dějové zvraty, zejména v závěru, působí už trochu překombinovaně, ale celkový koncept hledání nového smyslu života je podán velmi sympaticky a originálně.
Atmosféra – ★★★★☆
Autorovi se podařilo na výbornou zachytit specifickou atmosféru kamioňáckého života, včetně svérázného kamarádství, samoty i absurdních situací na hranicích. Emoční křivka hlavního hrdiny je uvěřitelná; scény hlubokého smutku i nově nalezeného štěstí dokážou čtenáře strhnout a vyvolat upřímnou empatii. Rychlé střídání tragických a komických momentů sice občas mírně narušuje plynulost prožívání, ale celkově text dýchá nesmírnou laskavostí a lidskostí.
Provedení – ★★★☆☆
Text je neuvěřitelně čtivý, má přirozený spád a autorův vypravěčský talent čtenáře snadno provede celým rozsáhlým příběhem. Stylistika by si však zasloužila pečlivější redakční úpravu, zejména co se týče plynulosti dialogů a občasného nadužívání vysvětlujících pasáží. V textu se objevují pravopisné a interpunkční chyby, které by vyřešila korektura, ale z hlediska obsahu a tempa jde o velmi slušně odvedenou práci.
Celkové hodnocení:
Román představuje velmi příjemné a čtivé překvapení, které v sobě mísí prvky road movie, rodinného dramatu a romantiky. Autor dokázal zúročit své zkušenosti z cest a přetavit je do poutavého příběhu o muži, který se po ztrátě všeho učí znovu žít a milovat. Přestože by dílu prospěl zásah dramaturga k uhlazení některých překotných dějových zvratů v poslední třetině, jedná se o velmi motivující a srdceryvné dílo. Pokračujte ve psaní, máte nesporný talent vyprávět příběhy, které chytnou za srdce!