Nařídil jsem si budíka na brzké ráno a okamžitě unaven, ale spokojen usnul.
Ráno jsem vyrazil. Cestou jsem v jednom nákupním středisku zakoupil dětskou autosedačku a do Žabně jsem přijel kolem deváté hodiny. Květa mi vysvětlila, kudy se k babi dostanu a díky tomu jsem skoro nezabloudil. Říkám skoro, protože místo u kulturáku doleva jsem odbočil doleva u hospody a dojel jsem do pole. Bohužel jsem na ten omyl přišel později, než se mi kola propadla do blátivé hlíny. Po několika minutách zbytečného túrování motoru se tu objevil domorodec a nabídl mi, ať chvíli vydržím, že přivede pomoc. Za deset minut přijelo hasičské auto a tři mladíci mě se smíchem vyprostili z vojtěšky. Chtěl jsem jim zaplatit, ale řekli, že si to mám nechat na zábavu a tam jim zaplatím panáka. Ještě se zeptali, co jsem tam hledal a když jsem jim řekl, kam jedu, nasměrovali mě u kulturáku doleva.
K babiččině domku jsem přijel asi o půl hodiny později, než jsem avizoval. Květuška si hrála na písku před domem a já jsem po vystoupení z auta vytáhl z kufru dárky. Sedl jsem si na obrubník ke Květušce a řekl: „Ahoj princezno, něco jsem ti přivezl.“ Květuška se na mě podívala tím svým krásným úsměvem s pokrčeným nosíkem a krabici hned začala rozbalovat. Tu jsem si všiml, že se na mě oknem dívají jakési oči. Vstal jsem z písku a uviděl usměvavou Květu. Vyšla z domu a přivítala mě polibkem. Měla na sobě světlé kytičkované šaty a moc jí to slušelo. „Stýskalo se mi.“ Řekla a mě nezbylo, než tuto větu opakovat. Vtom uviděla mé auto a zhrozila se. „Proboha, ty jsi přijel po poli?“ Než jsem jí vysvětlil můj omyl, vzala mě za ruku a vtáhla do světnice. Na pohovce ležela stará žena, která po pozdravu pomalu vstala. „Babi, tohle je Mikuláš, o kterém jsem ti povídala.“ Zakřičela Květa a stará paní mi podala ruku.
„Těší mě, já jsem Čert.“ Řekl jsem co nejhlasitěji a babička se na mě podívala, jako by pochybovala, že vím, co říkám.
„To od vas něni hezke, robiť se srandu ze starej roby.“ Vysvětlil jsem jí, jak to s mým jménem je a babi uvařila kávu. Květa šla pro Květušku a já skočil do auta, abych ještě přinesl zmrzlinový dort, který jsem koupil u benzínky. Potom jsem dort předal babi a Květě jsem dal voňavku. Zeptal jsem se Květušky, jak se bude jmenovat panenka a po chvíli ticha malá mamince pošeptala něco do ucha. Květa malé přikývla a Květuška se zatvářila spokojeně.
„Copak, její jméno je tajné?“ Zkoumal jsem důvod šeptání.
„Jmenuje še Čejtiče.“ Prohlásila důležitě Květuška a Květa na mě mrkla.
Babička Květy měla už osmdesát a potřebovala by stabilní péči. Do pečovatelského domu nechtěla, ale mou nabídku, že by se o ni mohla Květa starat u mě doma, po asi půlhodinovém přemlouvání nakonec přijala. Řekla, že budě ze svojimi a to je lepši, niž ve starobiňcu. Bo žadneho ineho něma a Květka je moje jedine potěšeni. Je jedno kaj pujdě enem že něbudě sama v domu. A já jí v tu chvíli moc rozuměl.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.