Do Žabně a do Ostravy
Druhý den jsem byl přítomen složení mého vozu z vleku. Mechanikům šlo vše, jako by to dělali denně. Jen jsem zíral. Topinka mi zavolal, abych k němu přišel.
„Pane Mikuláši, abyste se zatím nenudil, než vám opraví tu spojku a podlahu, dám vám jednu babičku a s ní pojedete jen po Čechách. Bude to tak lepší, protože by nám ji v zahraničí poslali rovnou do šrotu. Tady jsou klíčky, jděte ji nastartovat, ať se zahřeje. To je asi vše…, ne, vlastně ještě tady máte objednávku, a kdyby něco, tak nic.“ Vzal jsem klíčky a objednávku a šel se podívat na babičku. Cestou jsem koukl do papírů. Nakládka v Monce, vykládka zítra v Ostravě. Na první pohled vypadala babička dobře. V duchu jsem si říkal, že to mohlo být horší, ale to jen do doby, než jsem nastartoval. Potíž byla s řazením a vše uvnitř chroupalo a hvízdalo, až se stromy třásly. Během tankování jsem zavolal Květě, jestli by nechtěla jet se mnou. Babi je už trochu líp a mohli bychom se zastavit pro některé věci v Žabni. Řekla, že to je skvělý nápad, ale že Květušku by musela vzít s sebou.
Souhlasil jsem a poradil jí, že je na půdě ve skříni spací pytel ještě z dob, kdy jsem jezdil na tábory, tak aby ho vzala. Vyzvedl jsem si ze čtrnáct padesát jedničky některé své věci a vyjel. Po naložení v Monce jsem jí zavolal a do deseti minut byla i s princeznou u vozu. Dal jsem princezně instruktáž. Kdyby nás zastavila policie, musí se schovat pod deku, a že jí nikdo nesmí najít. Malá pochopila a usadila se na lehátko. Byl to pro ni zážitek a veliké dobrodružství. Jeli jsme po dálnici a já si připadal před Květami jako král, živitel, hrdina a konečně chlap s velkým CH. Babička nakonec nebyla špatná, jak o ní mluvil Topinka, jen ty zvláštní zvuky z převodovky trochu děsily okolní svět. Večer jsme dorazili do Žabně. Šli jsme na večeři do restaurace a já měl možnost splatit svůj dluh a zaplatil jsem panáka domorodcům, kteří mě tu před deseti dny vytahovali z pole. Zřejmě tu seděli pravidelně, anebo spíš pořád, protože když mě uviděli, hlasitě zahulákali: „U kulturáku doleva!“ Smáli se, jako by to byl ten nejlepší vtip. A tak jsem musel chtě nechtě Květě vyprávět to nemilé zabloudění. Po jídle jsme šli do domku a nanosili do vozu pár věcí, které si babi poručila. Sousedka se samozřejmě přišla zeptat, jak je to s Anastázií a po informaci, že je jí líp, se nehodlala vzdálit a vyzvídala, jestli jsme manželé a kolik vydělávám a nakonec jsme spaní u babi v domku s Květou zavrhli a rozhodli se, že pojedeme radši dál. Dojeli jsme na první parkoviště a zastavili. Květuška mezitím usnula a já vylezl nahoru. Nechal jsem svou přikrývku holkám dole a vlezl do spacáku. Popřáli jsme si dobrou noc a pomalu jsem začal usínat, když tu jsem zaslechl šramot. Těšil jsem se, že si ke mně Květa lehne, ale byl jsem překvapen, když za mnou vylezla princezna a poprosila mě o pohádku. Moje zásoba pohádek není velká, a tak jsem si začínal vymýšlet. Po třetí pohádce konečně princezna zabrala a já tiše slezl ke Květě. Museli jsme být potichu a to jaksi při milování nejde. Zvolili jsme variantu hlazení a bylo to velmi zajímavé.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.