Vykládka, nakládka a cesta do Anglie. Jak prostě by se dal shrnout jeden den v práci. Pomalu však zjišťuji, že každý den stojí za povšimnutí. I ten nejobyčejnější z obyčejných přináší něco nového, popřípadě cosi, co bych nazval uspokojení, těšení a poznávání. Někdy jsou tu samozřejmě i jiná přirovnání, typu vztek, únava či problémy, ale to je holt život. Čím déle jezdím, tím více mám tuto práci rád. Je pravda, že odloučení od bližních je hodně veliká daň, ale když vám příjde esemeska typu: Dnes se brácha s Bohunkou nastěhovali. Květuška ve školce řekla, že je její táta kamiloňák a Čertík posral koberec. Miluju tě KS, máte na pár dní nabito.
Zároveň nemůžu opomenout kontakt s lidmi. I přes občasnou řečovou bariéru mám vytipované lidi podle toho, jak s vámi jednají. V tomto směru se ze mě stává psycholog. Už na první pohled poznám, jestli se můj kolega, spolupracovník či lépe řečeno kontaktník (s většinou skladníků, řidičů i ještěrkářů přijdu jen do krátkého kontaktu) chce družit, či ne. Nejhorší jsou tací, kteří se druží bez varování za účelem utužení vlastního ega. Přijdou a bez skrupulí se zeptají: „Gavariš pa ruski?“ Je nanejvýš jasné, že znají tuto frázi z filmů a z devadesáti procent neznají jediné slovo v ruštině. Vidí českou espézetku a řeknou si, že jsem výchoďák. Jenže se nechtějí družit, ale touží mít navrch. Když jim odpovím, že na mě mohou mluvit anglicky, německy, francouzsky, španělsky, česky nebo slovensky, ale že ruštinou nedisponuji, mají radost, že rusky neumím a oni jsou tím pádem ve výhodě. Když se jich však zeptám rusky, kde byli na prázdninách (což je jedna z mála frází, kterou z ruštiny znám), pokrčí rameny a s družením je konec.
Další sortou jsou lidé, kteří vámi už z principu opovrhují. Nejlepší je si těch chudáků nevšímat. Docela se mi líbí k těmto postiženým přirovnat slovní spojení špatný vzduch. Jsou neškodní a člověk je musí chvíli přetrpět a vydýchat. Velkou měrou mi vyhovují takzvaní potřební. Jsou to řidiči jako já, ale z nějakého důvodu neměli delší dobu kontakt s česky mluvícím jedincem. Ti mluví a mluví, a i kdyby hřmělo, nepustí vás ke slovu. Mají potřebu se vypovídat. Dost často se stává, že žadoní o kousek novin či časopisu, když už nemají co číst. Je častým jevem, že na cestách vyslechnete příběhy zajímavé, zvláštní, ale většinou bez pointy a bez konce. Takových neukonečných příběhů jsem za dobu své cestovatelské éry vyslechl nekonečně hodně.
Večer jsme dojeli před Callais s tím, že budeme ráno pokračovat přes kanál La Manche. Po všech obvyklých procedurách, tím myslím večeři a hygienu, jsem se uložil s Miloušem na lůžko a vzal si sluchátka. Opět jsem se dal do třídění svých zálohovaných informací a k tomu jsem si pustil rozhlasovou hru od Fjodora Michajloviče Dostojevského, Idiot. Zároveň jsem si nemohl nevšimnout, že už třetí den Kolba před spaním do sebe obrátil malého tajtrlíka se slovy poď a neuškoď. Docela mě ta jeho tradice pobavila, ačkoli já alkohol nemusím, bylo na něm vidět, že je to pro něj obřad navýsost důležitý a zdraví prospívající. Netrvalo dlouho a Kolba mě z mého poslouchání vyrušil. Podával mi můj mobil se slovy, že se mnou chce mluvit šéf. Vzal jsem si telefon k uchu. Nechtěl bych zkreslovat náš rozhovor a předvedu vám, jak se začátek rozhovoru odehrál.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.