„Hosaná, Heuréká, halelujá sláva nejvyššímu!“ Křičel jsem po skončení rozhovoru a Jarmil nevěděl proč. Vychutnával jsem si poslední kilometry s ním. Po pěti minutách volal Topinka znovu, že tou lodí, která nás má odvézt, přijede jiný náš řidič a že si k němu Jarmil přesedne, protože on by nestihl vykládku a že prostě pojede s ním nazpátek po Švédsku. Řekl jsem mu, že už to vím, a proč mi to opakuje. Naznačil mi však, že si z něj dělám srandu a zavěsil. Od podání této informace mi nic nevadilo a díval jsem se na Jarmila jako na svatý obrázek, i když jsem spíš viděl mongolidního dementa, kterého mám tu čest v přístavu předat ošetřovatelům. Na všechno jsem mu odpovídal: ano soudruhu a dal jsem si záležet, abych se při tom usmíval. Během posledních minut ještě volal své ženě (tentokrát svým telefonem) a to, jak s ní hovořil, mě utvrdilo, že je nenormální. Abych jen nespekuloval, přečtěte si, jak vypadal jeho rozhovor.
„Ahojky prdelko, už se blížíme na loď. Zítra večer budu doma… Jo jasně, zavolám… Hele napadlo mě, neměl bych se zastavit v supermarketu a koupit ten držák na pivo?… Neměl… No, jak myslíš. Já myslel, no teda vlastně,… jo jasně. Už jsi koupila ty včerejší noviny?… Jo dík, je tam prej nějakej dobrej článek o autech… A co ten držák, mám ho teda koupit?… Ne… No to nevím, ale já bych ho koupil… Tak jo, a dokdy budeš u toho kadeřníka?… Nojo, tak já až přijedu, tak ti brnknu a ten držák radši koupím, co?… No jak myslíš… Až budeš chtít koupit ten fén, tak si na to ale vzpomeň, jo? Ne, nebudu ho kupovat a volat ti taky nebudu. To jako, že abys poslala milence domů, nebo proč?… No nic, uvidíme a já ho přece jen koupím. Tak pa prdelko, pa.“
Není nad to, když víte o někom, že je to vůl. Tím nechci říci, že bych házel všechny lidi do škatulek. Také nemám rád, když se to o někom řekne zbrkle, bez uváženého přemýšlení, ale to tento případ vylučoval. Jarmila jsem v přístavu předával jako vzácné zboží a dlouho jsem za odjíždějícími kolegy mával šátkem se slzami v očích. Byly to však slzy štěstí. Na loď jsem najížděl spokojen a těšil jsem se na cestu domů. Až když jsem si tuto větu opakoval, došlo mi, že bez Jarmila tu cestu nezvládnu a že budu muset zbytek víkendu strávit kdesi mezi Rostockem a Berlínem. No co, byla to daň a ty se musí platit. Mám odjety hodiny povolené v tomto týdnu a v sobotu a neděli se jezdit v Německu nesmí, protože jsou prázdniny. Když jsem vjížděl do lodi, volal opět Topinka a opakoval mi to, co už jsem od něj slyšel dvakrát. Nechápal jsem jeho počínání a radši jsem ho vyslechl do konce. Vzhledem k tomu, že už byl Jarmil na druhém voze, byly tyto informace poněkud směšné. Nechal jsem ho, ať se vypovídá a pak jsem se rozloučil slovy, zbytek mi řeknete za pět minut.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.