Na Ukrajinu
Ráno jsem seděl u Milijardy v kanceláři. Dozvěděl jsem se, že během víkendu mechanici do Květáku a ostatních vozů namontovali satelit. Není to ten talíř, který vidíte na oknech domů. Myslím tím satelitní kontrolu. Nyní bude šéf i Milijarda každou minutu vědět, kde se nacházím a budou moci telefonem či tabletem operativně zasahovat do jízdy. Starý tablet sundali a namontovali nový. Na rozdíl od toho minulého, který uměl pouze sms, měl tento spoustu dalších funkcí, jako například foťák či navigaci. Přišel šéf a řekl, že je práce málo. Krize sice řádí, ale že by měl jednu jízdu. Dá mi jí, ale jen když budu souhlasit. Optal jsem se, kam mám jet, a on řekl, že je to Kryvyj Rih.
„To je někde v Polsku?“ Zeptal jsem se.
„Ne, to je na Ukrajině.“ Podíval se na mě tázavě. „Dva tisíce kilometrů. Pět dní tam a zpátky po prázdnu.“ Po chvíli váhání jsem souhlasil. Do Vánoc času dost, kdy se mi naskytne podívat se tak daleko? Šéf mi dal instrukce o úplatcích na hranicích a o hlídaných parkovištích. Prý tam kdysi byl a zná to. Víc, než sto Euro za úplatky mi však nepovolí. Přiznám se, že kromě pokuty italskému policistovi jsem nikdy žádný úplatek nedal, a tudíž s nimi nemám ani ty nejmenší zkušenosti. To, co jsem tam však zažil, si budu pamatovat hodně dlouho.
Vyjel jsem v úterý ráno. Princezna mi na cestu namalovala obrázek. Byli na něm táta máma, holčička a miminko v kočárku. Drželi se za ruce a usmívali se. Připevnil jsem si ho nad volant, aby mě doprovázel. Cesta přes Čechy a Slovensko byla pohodová.
Na Ukrajinskou hranici jsem přijel ráno. Několik hodin jsem popojížděl ve frontě, než jsem se dostal do celniště. Během té doby jsem hovořil s několika řidiči, kteří tudy jezdili často a hodně věcí mi poradili. V celním prostoru jsem pak dostal průjezdní lístek s osmi kolonkami. Každou kolonku jsem musel opatřit razítkem příslušného koltrolora. Ukrajinští celníci jsou tou nejnepříjemnější sortou lidí, které znám. Koukají na vás spatra a dělají drahoty, jako by je rána razítkem bolela. U prvního kontrolora jsem stál ve frontě sedmý. Než jsem se dostal na řadu, uplynula hodina. Celníkovi se však nezdálo, že je plachta opravovaná. Když máte náklad zaplombovaný z celního úřadu, musí být plachta neporušená. Prý mě s ní do země nepustí. Nejdřív mě napadlo, že zavolám šéfovi, ale pak mi došlo, že je to vlastně to trucování, kvůli úplatku a vložil jsem celníkovi do složeného průvodního lístku deset euro. V tu ránu se ozvala rána a první razítko bylo orazítkováno. Takhle to šlo celou dobu, až na technika, který za prasklý kryt zadního světla vyžadoval eur dvacet. Ukrajinští celníci mají opravdu vysoké neoficiální platy. Po sedmi hodinách stání v různě dlouhých frontách mi chyběla už jen dvě razítka. U okénka číslo sedm stálo osm lidí a u osmičky dva. Stoupl jsem si tedy k tomu, kde byli dva, a za půl hodiny jsem byl na řadě. Sotva jsem dal celníkovi bumažku, vrátil mi jí, že mám jít nejdřív na sedmičku. Stoupl jsem si do vedlejší fronty a odstál dvě hodiny. Potom jsem se vrátil. Samozřejmě, že místo dvou už tu bylo deset čekatelů. Prý se pořadí razítek nesmí měnit. Z celniště jsem odjížděl k večeru. Kolegové mi poradili, že sice policie tachografy nekontroluje, neboť ruští policisté nemají čtečky pro digitály, ale že stejně není radno jezdit v noci, a proto jsem na prvním hlídaném parkovišti zastavil.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Základní myšlenka o konzervativním úředníkovi, který od základu změní svůj život a stane se kamioňákem, je skvělá a nabízí ohromný prostor pro zajímavé vyprávění. Zápletka se vzácnou anomálií, která způsobuje falešně pozitivní testy na alkohol, je velmi originální a výborně posouvá děj kupředu. Příběh se však v osobní rovině občas zbytečně opírá o extrémní a těžko uvěřitelné náhody (náhlá tragická úmrtí, utajené těhotenství), což trochu ubírá na jinak velmi autentické a civilní atmosféře z cest.
Atmosféra – ★★★☆☆
Autorovi se naprosto skvěle daří zachytit syrovou, ale i lehce romantickou atmosféru života řidiče kamionu, díky čemuž čtenář doslova cítí ubíhající kilometry. Popisy evropských krajin a vztahů mezi řidiči jsou živé, uvěřitelné a dokážou skvěle vtáhnout do děje. Text však trochu pokulhává v emocionální rovině osobních tragédií; náhlá ztráta rodiny je zpracována příliš překotně a nedává čtenáři dostatek prostoru prožít smutek, než se hrdina vrhne do dalšího vztahu.
Provedení – ★★★★☆
Text je neuvěřitelně čtivý, plyne naprosto přirozeně a udržuje si svižné tempo, které čtenáře nutí otáčet jednu stránku za druhou. Stylistické zpracování historek z cest je velmi silné, i když některé dialogy v romantických linkách působí občas trochu prkenně a strojeně. V textu se sice objevují občasné pravopisné chyby, překlepy a nedostatky v interpunkci, ale ty nijak zásadně nenarušují celkovou plynulost a výbornou srozumitelnost vyprávění.
Celkové hodnocení:
Dílo je překvapivě poutavé čtení, které úspěšně kombinuje cestopis s příběhem o hluboké osobní proměně. Autor má nezpochybnitelný vypravěčský talent a umí skvěle čerpat z reálných zkušeností, což dodává kamioňáckým pasážím úžasnou autenticitu. Pro posunutí textu na profesionálnější úroveň by prospělo v klíčových emocionálních momentech zpomalit a dát postavám větší psychologickou hloubku, místo překotného vršení dramatických zvratů. Určitě v psaní pokračujte, máte totiž přirozený dar udržet čtenářovu pozornost!