„Jestli bys chtěl volat, nebo napsat esemesku, udělej to, než se ztratí signál, protože budeme asi dvě hodiny bez něj, než chytíme anglickej.“ Sotva to dořekl, přišla mi zpráva. Květuška se ptala, kdy psijede ten pan, co ji sika pjincezno. Jsem rada, že jsme se potkali. Tesim se na tebe. KS. Odpověděl jsem jí jen stručně, že jsem také rád.
Po zaparkování v suterénu lodi jsme vystoupali tři patra schodů a zařadili se do fronty lidí. Pavel mě celou dobu instruoval, poučoval a ukazoval vše, co bych mohl, co se smí a nesmí a hlavně, co je pro řidiče výhodné. Zeptal jsem se ho, na co tu stojíme tu frontu, ale bylo to celkem zbytečné, neboť zrovna kuchtík odstranil závoru a řidiči kamionů se vhrnuli do jídelny, brali si tácy, příbory, kelímky na pití a všechny možné pomůcky, aby si nechali nabrat jídlo.
„Já si dávám vždycky rybenku. Umějí ji bezvadně usmažit a k tomu kopec hranolků a salát.“ Musel jsem se smát jeho rybence. Po chvíli pokračoval: „Takovou rybu, jakou dostaneš tady, nikde u nás neochutnáš. Jestli ti to ale nevoní, dej si, co chceš. Támhleta šlichta je hrozně pálivá a tenhle mišmaš je spíš vegetariánskej. A kdybys chtěl stejk, tak si ho musíš objednat.“
Pavel byl v tomhle směru dokonalý učitel a nezapomněl snad na nic. Dozvěděl jsem se, že do sprchy půjdeme až po jídle, protože tam je teď narváno a že toto jídlo je až na pivo a cigarety pro kamioňáky zadarmo, a že se pak můžeme natáhnout v tmavé, tiché, k tomu upravené kajutě, nebo jít kouřit na palubu a já mu byl vděčný. Ne, že bych si to všechno pamatoval, ale určitou část rad můj mozek stačil zpracovat. Po výborném jídle a potřebné sprše jsme šli na palubu. Opět jsem litoval, že nemám foťák. Moře bylo krásně modré a po okolí jsme napočítali asi dvacet lodí. Když však začalo trochu víc foukat, zalezli jsme radši zpátky a Pavel mě provedl celou lodí. V obchodě jsem koupil panenku a voňavku, abych měl pro své nájemnice něco malého, až přijedu domů.
„Tady jsou asi čtyři restaurace, teď je to skoro prázdný, ale v sezoně tu sedí, leží, spí a jedí stovky výletníků. Tady je herna, ale bacha, kdybys měl chuť si zahrát, automat místo peněz vyplácí žetony na další hru. Jo a tady je dětskej koutek. V týhle části si můžeš sednout k internetu. A támhle se vyměňujou peníze, to ale jen, kdybys předem věděl, že budeš potřebovat libry. Mají tady pro kamioňáky lepší kurz, než na pevnině.“
Pavel mluvil a mluvil a já si uvědomoval, že ho částečně přestávám poslouchat. Sedli jsme si na pohodlnou pohovku, a zatím co Pavel stále mluvil, já měl pocit, že všechny tyto informace nikdy nebudu potřebovat. Pavel to poznal a hned zareagoval. „A jéje, ty chceš asi pustit tu rybenku k vodě, co?“ Zvedl mě a doslova odtáhl na toaletu. Bylo to na poslední chvíli, protože jsem se během několika vteřin nerad a nedobrovolně zbavil ryby, hranolků i salátu, zákusku a kávy. Po návratu na pohovku mi jen taktně oznámil, že se mu to kdysi také stalo a že jsem bílej jako stěna, načež mi dal pod hlavu svůj batoh a mlčel až do anglického Doveru.
Hlasité předčítání
Josefe, paráda. Jak my říkáme …špica,špica,špica,… bezva věc. Všechno. Moc krásně se to čte. Pořád si říkám, zbytek zejtra… ale vono hovňo. Vzal jsem to jedním vrzem…a jsem tomu rád.