Nad Draxes Bay se černé hejno znovu přelilo přes oblohu.
O’Conelly se otočil zpátky k mříži. „Dovnitř. Padej.“
„Ale co ti ptáci?“
„Ptáci jsou nahoře. My jdeme dolů.“
Zasunul klíč do zámku. Ozvalo se kovové cvaknutí. Těžký řetěz povolil. Seržant jej stáhl z mříže, uchopil železná vrata a zapřel se do nich ramenem. Panty zaskřípaly a vrata pomalu povolila.
Adamus nakoukl do temnoty. „A čím si tam budeme svítit?“
„Hubou. Tou ti to svítí dost.“
„Myslím to vážně.“
„Já taky. Padej dovnitř. Na stěně jsou lucerny.“
O’Conelly otevřel mříž dokořán a zatlačil Adamuse před sebou. Vstoupili do podzemí.
Z hlubin na ně dýchlo vlhké teplo. Po kamenných stěnách stékaly tenké pramínky vody a schody před nimi po několika sázích mizely v temnotě. O’Conelly natáhl ruku k lucerně zavěšené na stěně.
Vtom hluboko pod nimi něco zadunělo.
Oba zůstali stát.
Adamus se pomalu podíval na seržanta. „To byla řeka?“
O’Conelly chvíli poslouchal. „Nejspíš.“
Druhé zadunění bylo silnější. Tentokrát ho pocítili i v podlaze. Kamenný schod pod jejich botami se zachvěl. Lucerna na stěně zacinkala a ze stropu se sneslo několik zrnek prachu.
Adamus ustoupil o krok. „Říkal jste, že tohle dělá.“
„Dělá.“
„Tak proč se tváříte takhle?“
O’Conelly neodpověděl. Přemýšlel.
Z hlubin se ozvalo zapraskání. Pak další rána. Mříž za jejich zády se rozdrnčela. Pára, která ještě před okamžikem stoupala po schodišti vzhůru, se náhle zastavila. Na jediný okamžik zůstala viset nad schody. Pak ji cosi vtáhlo zpátky do temnoty a vzápětí opět vytlačilo ven.
O’Conellymu zmizel z tváře poslední zbytek soustředění a vystřídal ho strach.
„Ven.“
„Co?“
„VEN!“ zařval.
Adamus se otočil.
Tentokrát nezaduněla jen zem. Zadunělo celé město.
Hluboký táhlý řev se ozval podzemím, prorazil starými koryty a opět rozvibroval kámen pod jejich nohama. O’Conelly popadl Adamuse za límec.
„BĚŽ!“
Z temnoty pod nimi se ozvala voda.
Ne šumění. Hukot.
Ohlušující hukot, který se každým okamžikem přibližoval.
O’Conelly vytřeštil oči. „Do prdele.“
Na spodních schodech se objevila zpěněná voda. Hnala před sebou páru, kusy dřeva, bláto a všechen podzemní bordel, který cestou pobrala.
„DO PÍČÉÉÉ!“
O’Conelly škubl Adamusem vzhůru.
Pozdě.
Proud udeřil do obou mužů. Nadzvedl je a vyhodil ze schodiště ven do uličky.
Adamus ani nestačil vykřiknout. Jednu chvíli měl pod nohama kámen. V další neexistovalo nahoře ani dole. Jen voda, tma a bolest.
Nápad – ★★★★☆
Zápletka působí velmi dynamicky a propojení fyzické destrukce města s magickou bitvou v mysli je skvělý koncept. Ačkoliv elementální magie a mentální souboje patří ke klasickým fantasy prvkům, autor je zde uchopil svěže a s filmovou velkolepostí. Obzvlášť oceňuji kontrast mezi epickým magickým střetem a následnou komickou vložkou s naštvanou sousedkou, což textu dodává lidský rozměr.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou ukázky, text čtenáře okamžitě vtáhne do děje a nepustí. Scéna s valící se vodou v podzemí vyvolává až klaustrofobický pocit ohrožení, který plynule přechází do surrealistického a mrazivého souboje na ostrově v Norredově mysli. Hejno krkavců a všudypřítomný zmar na konci scény navíc zanechávají silný, temně magický dojem.
Provedení – ★★★★☆
Text je nesmírně čtivý, má výborné tempo a úderné, přirozené dialogy, které skvěle dokreslují charaktery postav. Stylistika je na vysoké úrovni, i když občasné opakování slov (např. při popisu valící se vody) by si zasloužilo mírnou redakci pro ještě větší plynulost. Pravopis je v pořádku, autor se soustředí na akci, což se mu daří na výbornou, jen doporučuji hlídat si plynulejší střihy mezi lokacemi, aby se čtenář v chaosu bitvy neztratil.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi slibný a profesionálně působící úryvek románu, který okamžitě vzbudí zvědavost ohledně dalšího děje. Akční scény jsou napsány s jistotou, magie má zajímavá pravidla a postavy působí živě a uvěřitelně. Pokud si autor udrží toto tempo a dokáže podobně zručně budovat i klidnější pasáže příběhu, má v rukou potenciálně skvělou fantasy knihu.