Pod klenbou korun vysokých stromů, které okolo tohoto kouzelného místa uzavíraly téměř pravidelný kruh, z kamenného útvaru vyvěral horký pramen a tvořil pod ním průzračné, teplé jezírko. V jeho bezprostřední blízkosti žádná vegetace nebyla, ale kolem se nacházelo množství kulturně ušlechtilých ovocných i jiných keřů a stromků. Domorodci pečovali o jejich větve i kmeny a sbírali šťavnaté, sladké plody.
„Jsou velcí a těžcí,“ rozmluvil se náčelník cestou. „Mají rychlé a silné nohy, také paže, které dokážou v okamžiku rozdrtit i ten nejtvrdší materiál, zvládnou-li ho uchopit…“
„To zní skoro legendárně, doufám, že přehání,“ naklonil se Riku k Frankovi, který kráčel nejblíž.
„…Jejich ústa, opancéřována dvěma obrovskými tesáky, mění vše v slizkou hmotu a ocas rozdává smrt.“
„Hotová antická stvůra, co říkáte?“ křikl Alex a popoběhnul, aby Franka s Rikem dohnal.
„Nestraš, docela rád bych tuhle výpravu přežil, nejsem Odysseus,“ odsekl Riku. „Tam, kam nás vedou, to nebude živý, že ne?“
„Neboj, to by se třásli stejně, jako ty,“ prohodil s lehkostí Frank a plácnul ho dlaní do zad mírně, přesto s takovou silou, že oproti Frankovi maličký Riku poskočil dopředu jako střelený zajíc.
Hlasité předčítání