Seděl ve své kanceláři v AstraDyne, oči upřené na monitor. Už dávno nevnímal zobrazovaná data. Myšlenky vířily hlavou jako vítr bez úniku.
Protokol 7.
„Nejsi doma, nevěř jim.“
„Co ti vzali?“
„Subjekt 001.“
Zrcadlo, které dýchá.
Všechno působilo jako součást něčeho většího, ale zároveň neuchopitelného.
Zavřel oči jen na chvíli. Ticho. Tma. Vnitřní šum ustal.
A pak… zazvonil telefon. Trhnutím vyskočil ze snění. Na displeji svítilo jméno: Andrea.
„Ahoj, Adame. Doufám, že tě neruším…“
„Ne, jen jsem… přemýšlel,“ zalhal.
„Zajdeme na oběd?“
„To zní dobře,“ souhlasil.
Věděl, že pokud někdo ví, kde se dobře najíst, je to ona.
„Dobře. Za deset minut dole v hale.“
Spojení se zlomilo v tichu. Zůstal sedět. Něco mu na hovoru nesedělo. Nerozloučila se. Nebyl to rozhovor. Spíš instrukce. Mise. Rozhodně ne pozvání. Tím si byl jistý.
Myšlenky znovu vířily v hlavě.
*„Jsem jen unavený. Andrea je můj maják v tom chaosu,“* přesvědčoval sám sebe.
Ukončil dilema a zamířil k výtahu. Stiskl tlačítko do patra -7, kde má Andrea kancelář v Laboratořích. Chtěl ji překvapit, vyzvednout.
Kabina se rozjela — tiše, bez tlaku. To ho znepokojilo. Obvykle cítil jemný tlak při rozjezdu, ale tentokrát nic.
Dveře se otevřely. Stála tam, zády k němu, s telefonem u ucha.
„…ano, doktore Vorne. Pokud profil subjektu 001 není kompletní, potřebujeme víc času. Jinak riskujeme destabilizaci. Navrhuji nové psychologické hodnocení mysli.“
Ztuhl. Andrea ho zaregistrovala až po chvíli.
„Musím končit,“ řekla do telefonu a zavěsila.
„Adame,“ pronesla s úsměvem, ale její oči zůstaly podivně klidné.
„Zrovna jsem tě chtěla vyzvednout.“
Přikývl. Přistoupila blíž, objala ho a políbila. Přesně. Na vteřinu.
Měl pocit, že někdo stiskl tlačítko „intimita“ a Andrea se přeměnila z chladné vědkyně v milující bytost. Instinktivně ucukl.
„Co se děje?“ překvapeně vznesla dotaz.
Její hlas byl klidný, ale oči ho sledovaly příliš pozorně.
„Tohle… nebylo skutečné,“ řekl tiše.
Zkusila mírný úsměv na tváři.
„A co je skutečné, Adame?“
Kabina ukončila pohyb ve vstupní hale stejně klidně, jako svůj rozjezd. Dveře jim otevřely vstup do haly.
Adam měl pocit, že právě prošel testem, o kterém nikdo nemluvil.
Prošli spolu halou, bistro bylo jen pár kroků od budovy AstraDyne. Andrea kráčela klidně, podezřele klidně vzhledem k tomu, co právě zaslechl v laboratořích.
Držel s ní tempo, i když v hlavě měl zmatek. Jeho mysl stále vracela slova, které zaslechl.
*„Subjekt 001.“*
*„Destabilizace mysli.“*
*„Hodnocení mysli.“*
Hlasité předčítání