Vstupní hala AstraDyne působí monumentálně. Skleněné stěny sahají až ke stropu, světlo se láme v ostrých geometrických liniích, hypnotických a chladných. Adam kráčí vedle Andrey, zatímco jeho mysl bloudí v jiných vrstvách. Každý krok ho vtahuje hlouběji do něčeho neviditelného, ale přítomného. Vzduch voní jinak, než si ho pamatuje. A přesto pod tou vůní cítí cosi organického. Něco, co dýchá.
„Dneska máme briefing o Protokolu 7,“ ozvala se Andrea, když přiložila identifikační kartu ke skeneru.
„Musíme být připraveni.“
Adam znejistěl.
„Protokol 7? Ten nový simulační rámec?“
Andrea přikývla.
„Zatím jen testovací fáze. Ale vedení tlačí na spuštění. Má to být revoluce.“
Záda mu ztuhla. Slovo „simulace“ v něm vyvolalo nepříjemné chvění.
„A co přesně testujete?“
„Možnost ovlivnit vědomí člověka,“ odpověděla bez zaváhání.
„Jeho pružnost. Schopnost přizpůsobit se. A hlavně — schopnost zapomenout.“
Zastavili před výtahem. Adam ji pozoroval.
„Zapomenout?“
V hlavě mu znovu zazněla ta slova: *Nejsi doma. * *Nevěř jim. * *Co ti vzali? *
Andrea se usmála. Tentokrát v tom úsměvu nebyla útěcha. Jen jistota. A možná i souhlas.
„Někdy je to jediný způsob, jak přežít. Věř mi, je to nutné. Miláčku, víš, že tohle je důležité. Bez Protokolu 7 bychom nikdy nepochopili, co tě tíží.“
Zíral na ni. Nedokázal její slova rozklíčovat.
Kabina výtahu se rozjela směrem dolů. Patro -7. Andrea mlčela, stála vedle něj, pohled upřený na displej nad dveřmi. Adam si všiml, že Andrea ani jednou nezvedla oči k jeho tváři.
„Tak ahoj, miláčku,“ pronesla náhle.
Její tón připomínal spíš herečku v roli než skutečnou partnerku. Přitiskla mu rty na ústa. Polibek byl hluboký, ale Adam v něm cítil chlad. Ne tělesný — spíš dotek něčeho, co nepůsobilo lidsky.
„Miluji tě,“ zašeptala mu do ucha.
Slova zněla správně, ale tón neseděl. Adam začínal pochybovat, zda je to opravdu Andrea, kdo mluví. Nebo někdo jiný. Něco jiného.
Objala ho pevně. Až příliš.
„Lásko, nechceš si vzít volno?“ zašeptala.
„Vypadáš vyčerpaně.“
Usmál se. Ale v tom úsměvu byla nejistota.
„Ne. Zvládnu to. Potřebuji se zaměstnat. Ať s testováním pokročíte.“
Andrea přikývla. Těsně předtím, než vystoupila, její pohled sklouzl k panelu na stěně výtahu. Adam zahlédl neznámý symbol, který na okamžik zablikal. Andrea se usmála. Bez emocí.
„Dávej na sebe pozor,“ řekla.
A odešla.
Výtahem sjel až na konec podzemního koridoru. Patro -9. Sklad. Stěny mizely ve tmě, regály se táhly do dálky — nekonečné řady zapomenutých projektů, nikdy nedokončených. Vzduch byl suchý, prosycený vůní plastu, kovu a starých obalových materiálů.
Hlasité předčítání