Sesedá v místě, kde čas zanechal stopy,
kde stěny šeptají hrůzy a země zná kletby i hroby.
Zub času tu hlodal s děsem a krví,
a ticho je těžké jak pohledy mrtvých.
Pod podlahou cosi šeptá, dřevo sténá,
na zdi stín se šklebí, noc se mění v běsnění.
Ve zrcadle nic, jen prázdný klam,
hlas ze tmy šeptá: „už nejsi sám…“
Nohy ztuhnou, dech se zlomí,
něco stojí přímo za ním.
Záblesk měsíce skrz mříže pálí,
odráží se v zubech bestie v dáli.
Z hlubin stoupá bytost bez jména,
v očích věčnost a krev je cena.
V pasti stínů, není kam jít!
Noc si bere, co chce mít!
Krev je klíč a strach je brána,
duše padá, zatracená!
V pasti stínů, slyš ten smích,
ozvěna všech mrtvých dní!
Tady končí každý lov…
tady vládne temný hrob!
Srdce buší, ruka sahá,
po koltu, poslední snaha.
Zbraň však padá, mizí v tmách,
zbývá kolík a jen strach.
Tesáky se noří v krk,
ticho trhá bolestný vzlyk.
Svěcená voda, výkřik v noc,
na chvíli zlomí temnou moc.
V pasti stínů, není kam jít!
Noc si bere, co chce mít!
Krev je klíč a strach je brána,
duše padá, zatracená!
V pasti stínů, slyš ten smích,
ozvěna všech mrtvých dní!
Tady končí každý lov…
tady vládne temný hrob!
Kolík v ruce, poslední vzdor,
tělo selhává, slábne odpor.
„Ještě ne…“ šeptá do tmy,
ale noc už zná své sny.
V pasti stínů, krev se vpíjí!
Lovec padá, noc ho míjí!
Zhasíná svět, zhasíná hlas…
temnota přišla, je její čas!
Hlasité předčítání