Navenek klid, ale uvnitř roste bestie,
drápy v hrudi škrábou, ticho pálí jako jed.
Požírá mě zevnitř tiše, krok po kroku nenápadně,
a já se směju navenek, i když je to lež – vypadá to líp.
Všichni vidí jen tu masku, co se směje bez zaváhání,
ale já slyším její řev – ten strach, co držím na uzdách.
Tvářím se, že jsem v pohodě, i když uvnitř běží jiné hraní,
a doufám, že to nikdo nepozná, jak potichu mi krade dech.
Přeji si, aby přišel někdo blíž,
kdo ten můj poker face prohlídne skrz.
A jen se zeptá: „Co tě tíží?“
a bestie na chvíli ztratí hlas.
Mít člověka, co tě přečte beze slov,
je jako světlo v nejtemnější noc.
A já bych poprvé řekl pravdu nahlas,
že uvěznil mě můj vlastní Alcatraz.
Neklid mě kouše zevnitř, jako by znal každý slabý bod,
a já ho krmím tichem, jen aby nikdo nic nepoznal.
Navenek působím jistě, ale uvnitř se přepisuje kód,
a já jen doufám, že jednou někdo uvidí, co jsem schoval.
Učím se dýchat mezi stíny, co si nosím v sobě,
učím se stát, i když mě táhne dolů vlastní pád.
A někdy věřím, že až někdo přijde v pravé době,
pozná, že ten úsměv není radost, ale obranný hrad.
Přeji si, aby přišel někdo blíž,
kdo ten můj poker face prohlídne skrz.
A jen se zeptá: „Co tě tíží?“
a bestie na chvíli ztratí hlas.
Mít člověka, co tě přečte beze slov,
je jako světlo v nejtemnější noc.
A já bych poprvé řekl pravdu nahlas,
že uvěznil mě můj vlastní Alcatraz.
Snad jsem jen unavenej být pořád silnej,
možná jen čekám, až někdo zůstane stát.
A pochopí, že i když se směju – jsem milej,
UVNITŘ MĚ TA SVINĚ ROZEŽÍRÁ POŘÁD DÁL!
A někdy si přeju, aby přišel někdo blíž,
kdo ten můj poker face prohlídne skrz.
A jen se zeptá: „Co tě tíží?“
a bestie přestane řvát.
Mít člověka, co tě přečte beze slov,
je víc než všechno, co jsem kdy chtěl znát.
A když se na mě podívá upřímně,
možná mě jednou přestane žrát.
Hlasité předčítání