Pod kamenem světa,
kam světlo nedosáhne,
v tichu se probouzí
ten, jenž spal po tisíciletí…
Svíce plápolají v kryptách pod zemí,
stíny tu šeptají zapomenutá proroctví .
Konkláve svoláno v poslední čas,
ne pro spásu…
ale pro zápas.
Kameny pamatují víc než lidé,
v jejich prachu zůstává každý slib.
Napětí je hlubší než všechny modlitby.
a pod ním cosi znovu dýchá.
Víra lidu ztrácí tvář,
každý krok otevírá žal.
Za branou hradu čeká stín,
jenž drtí osudy jako dřív.
Krev a konkláve –
osud je psán,
v popelu chrámů,
v krvi i ranách.
Řetězy praskly,
pečeť je pryč,
temnota vstává
a hledá svůj klíč.
Krev a konkláve —
slyš její hlas,
co zní z hlubin věků
uprostřed nás.
Není už návrat,
jen víra a boj,
svět se teď otřásá…
a stojíš v něm sám.
Mapa je psaná popelem dnů,
vede mě mlčením prastarých zdí.
Hrad se probudil z kamenných snů,
noc jeho jméno už dávno ví.
Staré fresky tiše krvácí,
barvy se mění v chladný prach.
Svatí hledí z popraskaných stěn,
jako by se chtěli vrátit do boje,
ještě jednou…
naposled…
Chrám se modlí jazykem prastarým,
víra je ozvěnou svatých síní.
Kamenné zdi ještě vzdorují…
ale osud už byl vyřčen.
Krev a konkláve —
osud je psán,
v prachu a popelu,
v krvi a ranách!
Řetězy praskly,
pečeť je pryč,
temnota vstala…
a našla svůj klíč!
Krev a konkláve —
slyš její hlas,
co zní jako ozvěna
uvnitř nás.
Poslední světlo
uhasíná v dlaních,
noc otevírá
své dávné brány.
Poslední modlitba
svatého řádu
A pokud světlo znovu nepovstane…
temnota převezme vládu.
