Slyšíš mě?
Jsem pod tvýma nohama.
Dřív jsi mi říkal matko.
Teď mě nazýváš zdrojem.
Řeky jsou moje krev,
co tišila tvou žízeň.
Vítr můj dech,
co chladil tvoji tvář.
Lesy byly moje ruce,
co držely tvůj svět.
A tys mě objímal,
dokud ses nenaučil brát.
Milovala jsem tě,
víc než sama sebe.
A ty ses změnil
v hlad, co nezná mez.
Já jsem matka,
která tě kdysi kolébala.
Řeky jsou moje krev,
co jsi nechal zčernat.
Vítr je můj dech,
co jsi naplnil popelem.
A když se nebe roztrhne,
uslyšíš můj hlas.
Bouře nejsou pomsta.
Bouře jsou můj hněv,
když už mě nechceš slyšet.
Vidím města růst
jako rány na svém těle.
Slyším oceány plakat,
i ptáky, co už nezpívají.
Ve jménu pokroku
jsi zapomněl naslouchat.
A virus není život.
Virus je nenasytnost,
co se usadila v tvém srdci.
Přesto tě nechci pohřbít.
Nechci tvůj konec.
Chci jen umlčet
tu nemoc uvnitř tebe.
Já jsem matka,
která tě kdysi kolébala.
Řeky jsou moje krev,
co jsi nechal zčernat.
Vítr je můj dech,
co jsi naplnil popelem.
A když se nebe roztrhne,
uslyšíš můj hlas.
Bouře nejsou pomsta.
Bouře jsou můj hněv,
který volá po probuzení.
Nejsem bohyně smrti.
Jsem matka,
která už nemůže mlčet.
Nejsem tvůj nepřítel.
Ale jestli nezkrotíš
hlad, co tě ovládá,
kořeny prorostou zdmi,
a moře si vezme zpět,
co ti nikdy nepatřilo.
Pamatuj…
Řeky jsou moje krev.
Vítr můj dech.
Hory moje kosti.
A bouře…
Bouře jsou slzy,
které se proměnily v hněv.
Milovala jsem tě.
A ještě pořád tě miluju.
Proto tě nenechám
zahubit sebe samotného.
Vrať se ke mně.
Ne jako pán.
Ale jako dítě,
které si znovu vzpomnělo,
odkud přišlo.
Hlasité předčítání