Město se probouzí v záři reklam,
v dešti se leskne jak rozbitý chrám.
Tisíce tváří a každý jde dál,
jak kdyby někdo jim srdce už vzal.
Pod nohama duní železný tep,
ulice polyká další svůj hněv.
Nikdo se nedívá nikomu vstříc,
jen oči bez jména a nic víc.
A já to vidím,
jak mizí hlas.
Jak den po dni
něco zabíjí nás.
To město požírá lidi,
pomalu, beze slov.
Bere nám křídla i jména,
zamyká cestu domů.
To město požírá lidi,
a tváří se jak ráj.
Úsměvy visí ve výlohách,
duše jsou na prodej.
Kanceláře svítí dlouho po tmě,
jak oltáře postavené prázdnotě.
Nad hlavou neony místo hvězd,
ukazují cestu, kam nechci vlézt.
Dětský smích zmizel z ulic už dávno,
zůstalo ticho a světlo nad ránem.
Každý tu běží za něčím svým,
a přitom netuší, co ztrácí tím.
A já to slyším,
v tom kovovém snu.
Jak něco hladového
šeptá ze zdí ven.
To město požírá lidi,
pomalu, beze slov.
Bere nám křídla i jména,
zamyká cestu domů.
To město požírá lidi,
a tváří se jak ráj.
Úsměvy visí ve výlohách,
duše jsou na prodej.
S]Nechci být další tvář!
Nechci být další stroj!
Nechci se naučit mlčet!
Nechci se vzdát!
Nechci se vzdát!
Slyším ten hlad pod betonem,
cítím ten dech za zády svými.
Pořád mě volá,
pořád mě láká,
abych byla jednou z nich.
To město požírá lidi,
ale nevezme si mě.
Může mi sebrat kus cesty,
ne všechno, co ve mně je.
To město požírá lidi,
už znám jeho tvář.
A dokud ve mně hoří oheň,
nebudu součástí zdí.
To město požírá lidi,
slyším jeho hlad.
Ale ještě dýchám,
a ještě se umím prát.
Město je hladové.
Ale já ještě žiju.
Hlasité předčítání