Stínové vosy krouží kolem,
hlava uvězněná tím šumem.
Žihadla jsou jedovatým slovem,
míří přímo do otevřené rány.
A někde v tichu za dveřma
sedí člověk, sotva dýchá.
Ne protože padá,
ale protože život je tíha.
A tak mlčí, protože ví,
že vosy létají vždy v roji.
V davu jim svědomí nepoví,
bodají toho, kdo se bojí.
A ty vosy nevidí,
jak tráví jedem svět.
A ty vosy necítí,
jak hluboko bodaj do kostí,
každý žihadlo je další vřed.
Tak tu křičí z trollích nor,
masky z pixelů jim kryjou tvář.
Jejich věty – žihadla, kyselina,
pálí tam, kde už dávno není stráž.
A někdo kvůli tomu nespí,
nese tíhu cizích vin.
Možná by stačilo jen zmlknout
a vidět, jak se svět mění v ring.
Má strach si koupit obyčejný tričko,
když slyší: „Je ti to malý, buřte.“
A tak se schová, sklopí víčko,
jak kdyby s ním tu bylo ještě hůř.
A druhej mění barvu světla,
jen aby nevypadal „moc tmavý“.
A přitom všichni jen přežívají
v tělech, která si sami nevybrali.
A ty vosy bzučí,
bzučí stále hlasitěji.
A ty vosy krouží,
a jde to hlouběji do kostí,
každý vpich je další vřed.
Tak tu křičí z trollích nor,
masky z pixelů jim kryjou tvář.
Jejich věty – žihadla, kyselina,
pálí tam, kde už dávno není stráž.
A někdo kvůli tomu nespí,
nese tíhu cizích vin.
Možná by stačilo jen zmlknout
a vidět, jak se svět mění v ring.
Pod tlakem vos se mění myšlenky,
a v sobě živí to, co ho rozkládá — nevědomky.
Všude kolem vosy,
v uších jejich šum.
Bodají do cizích ran,
jakoby to byl jejich úl.
Hlasité předčítání