Příšera

AbstrakceMezilidské vztahyZe života

⏱️ Doba čtení: cca 2 minuty

Na hladině klidné, jak zrcadlo snů,

zjevila se stvůra, svírá hrdlo v tmu.

Oči má smutné, plné obav,

odraz světla šeptá: „Zbav se jich, zbav.“

Na té příšeře něco nezdá se mi,

v masce, co nosí, sténání zní.

Směšný i vážný, jak mág bez many,

v odrazu pravdy — bez záchrany.

  

 

 

Má brada se třese, jak listí ve větru,

a vlasy jak řasy, co plavou v jezeru.

Ta příšera mluví, a zní to jak já,

jen s tónem, co říká: „Tak tohle je hra?“

A smích se mi vrací jak ozvěna v rákosí,

když příšera mrkne a šeptne mi cosi:

„Jsi jen člověk, co hledá smysl v bahně,

a přitom se topí v tom, co máš na dně.“

 

 

Kdy jsem ji pustil ven? Je to ona, nebo já?

 

 

Ta příšera je jen odraz můj,

šeptá mi tiše: „Zastav se, stůj.“

Je to jen stín tvého špatného já,

děsíš se toho, co v sobě skrývá.

Už vím, že ten stín byl jen částí mě

 

 

 

Když čas se zpomalí, zjistíš — nejsi dokonalý .

Každý dělá chyby, žádné kdyby, každý se může změnit, neváhej.

 

 

 

Ta příšera byl jen odraz můj,

šeptala mi tiše: „Zastav se, stůj.“

Byl to jen stín mého špatného já,

děsil jsem se toho, co skrývá.

 

 

Nejde pryč. Nejde pryč. Nejde pryč. Zůstává. Šeptá. Dýchá mi na krk.

 

 

A teď zvedám se a jdu dál,

překonám sebe, co bych se bál.

Vždy to tak bylo, člověk chyby dělal,

Ať mě příšera stáhne, nebo pustí — půjdu dál, i když s ní v patách

 

 

Mivo 18.8.2025