Pomník (synu bojuj) – Klub literátů

Cítila jsem tě růst ve svém lůně,
cítila jsem tě kopat jako slůně.
Našel sis cestu na svět mezi nás,
a hned tě přivítal ten temný hlas.

Když přišel jsi na svět, synu můj,
Osudná minuta vyřkla osud tvůj.
Na prahu života tě odnáší pryč,
radost v mém srdci mění se v křik.

Místo objetí jen dotek kapaček,
na sále bezmocně leží chlapeček.
Já doufám, já věřím v sílu naděje.
Když smrt mi tu žalm konce pěje
(Vede do beznaděje)

„Vada srdce neslučitelná s životem,
“ Ochromí jak úder kostelním zvonem
(R)
Synu, bojuj, buď bojovník,
silnější než tvůj protivník.
Jsi se smrtí v komnatě,
bojuj, vzepři se temnotě.
( „Při životě drží tě stroje,
krev proudí mimo tělo tvoje“)

Pláču v autě vedle kočárku,
tvé srdce vzdoruje osudu.
Čas oceli v rukách chirurgů,
hledají cestu k zázrakům.

Komplikace střídá komplikaci,
čekání dlouhé, dny bez jistoty.
Noc za nocí v kruhu operací,
modlitby v srdci, slzy samoty.
(Slyším temné noty)

Dvanáct hodin na sále, andělé bojují,
řinčení skalpelů, tvůj tep se znovu rodí.

(R2)
Bojoval můj malý bojovník,
Jeho jizva bude teď pomník.
Jak utekl smrti z komnaty,
Chtěla ho nést do temnoty.
(Při životě drželi tě stroje,
teď ti tleskám ve stoje)

Každý den byl zápas o přežití,
strach mi šeptal bolest loučení.
Čas se vlekl v stínech bez světla,
a přesto v tobě plála jiskra malá.

Už tě držím v náručí bez hadiček,
z nemocnice vycházíš do světa.
Tvé oči září jak slunce, už bez kapaček,
z nemocnice jsme vyšli do světla.

A všichni se shodují:
tři vady, kdysi neřešitelné,
a ty tu stojíš, dýcháš, žiješ.
Můj synu, můj bojovníku,
můj zázraku.

Tento příběh dopadl dobře,
i když jejich boj ještě neskončil.

Jsou i příběhy,
které svou cestu teprve začínají.

Prosme za ně,
držme jim palce — budou je potřebovat.

Prosme i za lékaře, važme si jich,
protože dávají všechno, co mají…
…a někdy i víc.

Nezapomeňme — jejich síla je i naší nadějí.

Mivo 10.11.2025