Zase to začíná – svět je moc hlasitej, hlasitost zesílená.
Budík řve jak siréna, světlo pálí jak scéna.
V hlavě beton, každej zvuk je klaxon,
špunty v uších, ale zvuk jde skrz – ticho neexistuje.
Lebka praská, protestuje, tlak roste, vibruje – exploduje.
Zavřu oči, vypnu svět, ale i ticho má svůj řev.
Všechno křičí, i když mlčí – bolest tančí, beat se zrychlí.
V hlavě tiká časovaná nálož.
Migréna – moje vnitřní diskotéka,
bliká, hučí, jak když jiskří elektrika.
Migréna – bolest, co se nikdy neptá,
v hlavě mi hraje synth a punk – nonstop mě drtí.
V práci se ptaj, proč jsem divnej – úsměv bolí, svět se hroutí.
Světlo řeže jak výslech v cele, hlasy zní jak sirény v čele.
Kafe nepomáhá, prášky lžou, tělo hraje show,
mozek se vaří jak v mikrovlnce – myšlenky míří k detonaci.
Ticho. Jen ticho. Ale není to klid.
Je to jiný druh bolesti, co se plíží, než začne řvát.
V hlavě bliká kontrolka – další vlna, další výboj.
Migréna – moje vnitřní revoluce,
bliká, hučí, jak když praská pojistka v hlavě.
Migréna – bolest, co se valí bez instrukce,
v hlavě mi hraje techno a glitch – nonstop, bez šance na pauzu.
Migréna – moje vnitřní apokalypsa,
bliká, hučí, jako výbuch elektrárny.
Bolest, co se nikdy neptá,
noise a punk – nonstop, bez milosti.
Migréna – není jen bolest.
Je to hra šílenství.
A já jsem její ratolest – zkroucená, živá, bez úniku.
Hlasité předčítání