Budík zvoní: „Dnes je ten den, dneska jedem,“
vstávej, oblíkej se, šup za zubařem.
Moje nervová soustava zas kvílí, křičí,
už v hlavě slyším vrtačku — NO DO PÍČI.
Už to z dálky zní, ty zvuky vrtání,
v hlavě mám ten zvláštní pocit odhodlání.
Předsevzetí, že dnes budu statečnej,
za rohem však hledám spoj zpátečnej.
Děti se bojí a dospělí dělaj, že nic,
každej zná ten pocit sucha, ten vnitřní hic.
Z ordinace se ozve „další, prosím“,
a já cítím, jak se mi ČELO ROSÍ.
Už to z dálky zní, ty zvuky vrtání,
v hlavě cítím padat moje odhodlání.
Předsevzetí, že dnes budu statečnej,
leč nestihl jsem zas ten spoj zpátečnej.
Zrcadlo v puse, světlo jak při výslechu,
že to bude průser, vím už z vlastního dechu.
Rentgen hledá kazy všude, kde se dá
první kaz, druhý, třetí — TO SE NEDÁ.
Tak už to zase zní, ten zvuk vrtání,
v puse známý pocit toho píchání.
Chtěl jsem být silnej, být statečnej,
teď tu sedím jako pes spráskanej.
Přísahám si, že se fakt polepším,
žádná kola sladký — končím s tím vším.
Dneska to byl den fakt strašnej,
a musím říct, že jsem byl statečnej.
Koblihou se dneska ještě odměním,
od zítra vážně všechno změním.
Zase někdy vyrazím na Zahradní,
nafasovat zuby – klidně i náhradní.
Hlasité předčítání