Večer padá na balkóny,
v oknech mizí den,
hlavou mi jedou věty,
nechci je pustit ven.
Z vět jsou dlouhý story,
v hororu dýchá byt,
ty neviditelný stvůry
nejdou v noci ztišit.
Kolik věcí není pravda,
strach je převlíká,
kolikrát nás vlastní hlava
zbytečně zamyká.
Strach kreslí do mysli
věci, co vůbec nejsou,
zkouší hrát si jestli
nás v hlavě semelou.
Stres bere jistotu
jak se v hlavě usadí,
nejhorší je, že tu zrůdu
nejde z hlavy vypudit.
Ráno svítí do záclony,
venku nikdo není,
včerejších slov klony
jsou mezi stěnami.
Člověk nosí plno věcí,
co měl dávno říct,
i když město stále spí,
hlava neumí se ztišit.
Ráno vypadá jinak,
vytáhni rolety,
co v noci byl přízrak,
už tu bylo naposledy.
Strach kreslí do mysli
věci, co vůbec nejsou,
zkouší si hrát jestli
nás v hlavě semelou.
Stres bere jistotu
jak se v hlavě usadí,
a nejhorší je, že tu zrůdu
nejde z hlavy vypudit.
Hlasité předčítání