Dnes ráno jsem vstal, Windows mě přivítal.
Zapínám telefon, gramofon – první fór.
Trpělivost startuje, nervy troubí jak klakson,
restartuju mobil, chyba… cosi…..
zkouším další pokus….
Počkej, chci jen do systému.
No fujtajbl – jak unavailable?
error confirmed – zase padá systém!
Počkej, chci jen aplikaci…
Co? Není nikde! To je na palici.
error confirmed – zase padá systém!
Počkej, chci jen text dokončit —
mám zlost jak “connection lost”.
error confirmed – zase padá systém!
Počkej, chci jen… kolečko se točí,
slzy do očí mi skočí.
error confirmed – zase padá systém!
Systém řídí dvojková soustava v PC,
ta šedá mozková s chaosem se mísí.
Chci být online, chci být in –
smolík, jsi offline, KURVA! VYPRŠEL PIN.
Začíná to žhnout jak dekodér v přetížení,
nervóza, problémů přehlížení.
Cyberpunkový proud vědomí –
mám to rozmlátit?… ale co svědomí.
Počkej, chci jen hru si zahrát –
začíná mě to fakt srát.
error confirmed – zase padá systém!
Počkej, chci jen esemes poslat,
odeslat email – nedřímej, neumírej!
error confirmed — zase padá systém!
Počkej, chci jen profil upravit,
malej zázrak vytvořit – update!
error confirmed – zase padá systém!
Počkej, chci jen… CO? Kolečko se točí,
slzy do očí mi skočí.
error confirmed – zase padá systém!
Tohle už není text –
to je manifest digitální frustrace.
Oči slzí, tep stoupá, srdce buší,
násilí roste: deklarace.
Přetížení, touha po úniku,
úšklebek nad tím, jak nás technologie ovládají.
Chci z toho ven — další “errors” to dokládají.
Rebelie v digitální realitě,
myšlenky míří cestou k brutalitě.
Hlava se motá, svírám pěst,
řve to ve mně: tři, dva, jedna, šest – rozkopat tu neřest.
Hlasité předčítání