Slyším ticho šeptat mi pár vět,
bojím se ptát — co když znám odpověď.
Kam s tím dál, kdo mi to vysvětlí,
když místo pravdy na zeď stíny kreslím.
Možná se bojím víc, než chci si přiznat,
ticho mě táhne dál, kde nechci zůstat.
Když stíny se hýbou a přináší chlad,
láme se svět, co nosím v představách.
„Bojím se víc… víc než chci…“
„Táhne mě dál… dál od míst…“
„Stíny jdou blíž… blíž a blíž…“
„Láme se svět… v představách…“
Ticho škrábe nehty přímo na dveře,
ptám se sám sebe — kdy skončí ta rozepře.
Jsem to já, anebo jen tichej host?
Pravdu v sobě nosím — a mám jí dost.
Možná se bojím víc, než dokážu říct,
a ticho se mění v den, co chce mě vzít.
Když pustím ty soudy, co drží mě v tmách,
vidím, že svět je větší než v představách.
Vycházím ven.
„Mění se v den… v jasný den…“
„Pustím to ven… všechno ven…“
„Svět není tmou… není tmou…“
„Vycházím ven… ven a dál…“
Když strach šeptá v hlavách,
staví svoje vězení v představách.
A když se pravda konečně osmělí,
poznáme, že je jiná — než sny o ní.
Možná se bojím víc, než dokážu říct,
a ticho se mění v den, co chce mě vzít.
Když pustím ty soudy, co drží mě v tmách,
vidím, že svět je větší než v představách.
Hlasité předčítání