Na ramenou nesu stíny,
každý pád a každý hřích.
Vzpomínky mě stále tíží,
jejich ozvěny ve mně zní.
Noci, matko černých křídel, ukryj mě, než přijde den.
Sejmi tíhu z mých dlaní, skryj mě v hlubinách svých vln.
Mé kroky vedly cestou trní, mé rány znají každý práh.
Nevím, kolik sil mi zbývá, v hrudi sílí můj strach.
Slyšíš můj hlas pod hladinou?
Ještě ve mně tiše zní.
Nech mě smýt vše, co mě tíží,
nech minulost odplout dál.
Ať příliv smyje bolest mou,
ať odnese ji do hlubin.
Ať odliv odnese můj strach,
a zbaví mě všech starých vin.
Noci, dej mi nové jméno,
ať minulost už nemá moc.
Z hlubin vstanu znovu sama,
zrozená pro novou noc.
Měsíc bdí nad hladinou, v jeho tichu odpověď mám.
Ve vlnách se tváře ztrácejí, mizí v dálce beze stop.
Každá vzpomínka chutná solí, každá rána znovu pálí.
Pod hladinou pouta praskají, už mě nic zpět nevrátí.
Ozvěny doznívají,
staré řetězy praskají.
Co mě svázalo, mizí,
už mě minulost nedrží.
Ať příliv smyje bolest mou,
a odnese, co v srdci pálí.
Ať vlny odnesou můj žal,
co tolik let mě svíralo.
Ať odliv odnese můj strach,
a pouta minulosti zlomí.
Noci, dej mi nové jméno,
už nechci být tou, kterou jsem.
Ó Noci, otevři své brány,
ať odplavíš vše, co mě poutá.
Už neklečím před svým strachem,
má vůle se znovu probouzí.
Ve vlnách umírám…
však nepoklekám.
Z hlubin povstávám…
NEZLOMENÁ!
Ať příliv smyje bolest mou,
z popela nový život vstává.
Ať každá rána rozkvete,
má síla ve mně zůstává.
Ať odliv odnese můj strach,
už nic mě zpátky nepoutá.
Už nejsem tou, co prosila,
teď z hlubin povstávám.
Jen moře…
A já.
Černá Dáma.
