Noc halí Transylvánii
černým závojem,
hřích a neklid
bloudí krajem.
Měsíc poutník nočních hor
řeže stíny ostřím hvězd,
ozvěny dávných století
stoupají z černých cest.
Vítr drásá staré větve,
zvon duní do tmy,
vlkodlačí vytí stoupá
z karpatských lesů.
Příběh dávných temných věků,
v kronikách už pohřbený,
dál žije v dechu noci,
v hlasech zatracených.
Dveře kvílí hlasem hrobů,
svíce hasnou v temnotách,
do síně vstoupí cizí muž
s havranem na pažích.
Temnota vstává.
Noc krvácí.
Nad Transylvánií
měsíc bdí.
Stíny tančí.
Vítr volá.
Staré kletby
znovu dýchají.
Zrak ostrý
čepel mrazu,
dech chladný
jak zimní dým.
Z východu přichází zpráva,
pečetěná dávným zlem,
depeše přišla, zní dutý hlas,
hrad procitá ze země.
V Transylvánii peklo bdí,
vlkodlak k měsíci vyje,
pod černou věží starých zdí
smrt už znovu žije.
Tiše usedá do stínu,
na stůl pokládá list,
v každém slově hoří hrůza,
v každé větě chladný křik.
Každé slovo řeže duši
ostřím rezavých čepelí,
pravda tíží staré síně
pachem krve v podzemí.
Hrad se probouzí, šeptá,
noc otevře rudý proud,
až poslední zvoník umlkne,
mrtví znovu povstanou.
Temnota vstává.
Noc krvácí.
Nad Transylvánií
měsíc bdí.
Stíny tančí.
Vítr volá.
Staré kletby
znovu dýchají.
V dálce praská temný hlas,
šeptá do prázdných zdí:
Láska nosí tvář anděla,
uvnitř smrt a mráz.
Dies irae…
Dies illa…
Sanguis noctis…
Umbra viva…
Temnota vstává.
Noc krvácí.
Nad Transylvánií
měsíc bdí.
Stíny kráčí.
Vítr sténá.
Prokletá krev
znovu vstává.
Měsíc mlčí nad horami,
vítr nese poslední dech,
Transylvánie znovu bdí
a smrt otevírá svůj běh.
Hlasité předčítání