Dnes se mi vlhký sen zdál – ráno jsem vstal, do Windows zavítal.
Zapínám telefon, vzadu vrní gramofon, první pokus – první fór.
Aktivace trpělivosti, zkouška mojí odolnosti, nerozhodí mě okolnosti.
Restartuju telefon, vypínám gramofon, tiky – nervy troubí jak klakson.
Přetéká práh trpělivosti, přibývá mi zlosti, svítí chyba, hláška… cosi.
Nevzdávám se, víru mám, zkouším login dál – a pak už se musím smát.
Počkej, chci jen do systému.
No fujtajbl – jak unavailable?
Nasrat! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej, chci jen aplikaci…
Co? Není nikde! To je na palici.
Nasrat! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej, chci jen text dokončit —
mám zlost jak „connection lost“.
Nasrat! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej, chci jen… kurva, kolečko se točí,
slzy do očí mi vkročí.
Nasrat! Já si padám, já jsem Systém!
Systém řídí dvojková soustava v PC,
ta šedá mozková s chaosem se mísí.
Chci být online, chci být in –
smolík, jsi offline, kurva, vypršel PIN.
Začíná to žhnout jak dekodér v přetížení,
nervóza, problémů přehlížení.
Cyberpunkový proud vědomí –
mám se na to vysrat, ale co svědomí?
Rebelie v digitální realitě,
myšlenky míří cestou k brutalitě.
Hlava se motá, svírám pěst,
mrdá z toho – řve: „Tři, dva, jedna, šest!“
Rozkopat tu neřest.
Počkej, chci jen hru si zahrát –
začíná mě to srát.
Nasrat! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej, chci jen SMS poslat,
odeslat email – nedřímej, neumírej!
Nasrat! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej, chci jen profil upravit,
malej zázrak vytvořit – update!
Nasrat! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej, chci jen… kurva, kolečko se točí,
slzy do očí mi skočí.
Nasrat! Já si padám, já jsem Systém!
Tohle už není text –
to je manifest digitální frustrace.
Oči slzí, tep stoupá, srdce buší,
násilí roste: deklarace.
Přetížení, touha po úniku,
ironický úšklebek nad tím, jak nás technologie ovládají.
Chci z toho ven – další „System Errors“ to dokládají.
Začíná to žhnout jak dekodér v přetížení,
nervóza, problémů přehlížení.
Cyberpunkový proud vědomí –
mám se na to vysrat, ale co svědomí?
Rebelie v digitální realitě,
myšlenky míří cestou k brutalitě.
Hlava se motá, svírám pěst,
mrdá z toho – řve: „Tři, dva, jedna, šest!“
Rozkopat tu neřest.
Hlasité předčítání