Dnes se mi vlhký sen zdál, že ráno jsem vstal, do Windows zavítal.
Zapnul jsem si telefon, vzadu hraje gramofon, první pokus — první fór.
Aktivace trpělivosti, zkouška odolnosti, nerozhodí mě okolnosti.
Restartuju telefon, vypínám gramofon, tiky — nervy hrají mi na klakson.
Přetéká práh trpělivosti, přibývá mi zlosti, svítí chyba, hláška… cosi.
Nevzdávám se, víru mám, zkouším login dál — co se stalo pak, to už se musím smát.
Počkej , chci jen QR kód načíst. To mám znovu začít? – Nasrát! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej , chci jen do systému. No fujtajbl — jak „unavailable“? – Nasrát! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej , chci jen aplikaci… co? Není nikde! To je na palici. – Nasrát! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej , chci jen text dokončit — mám zlost, jak „connection lost“. – Nasrát! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej , chci jen… kurva, zase kolečko se točí, slzy do očí mi vrkočí. – Nasrát! Já si padám, já jsem Systém!
Systém řídí dvojková soustava v pící, ta šedá mozková s chaosem se mísí.
Chtít být online, chtít být in — smolík, jsi offline, kurva, vypršel PIN.
Teď to začíná žhnout jak dekodér v přetížení, nervóza, našich problémů přehlížení.
Tohle má sílu — kyberpunkový proud vědomí. Mám se na to vysrat, ale co moje svědomí?
S lehkou dávkou rebelie v digitální realitě, cítím myšlenky mířit cestou k brutalitě.
Hlava se motá, zlost v sevřenou pěst, mrdá z toho — křičí: „Tři, dva, jedna, šest!“
– Rozkopat tu neřest.
Počkej , chci jen napsat větičku, malou čárku nebo písmenko… – Nasrát! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej , chci jen hru si zahrát, začíná mě to srát… – Nasrát! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej , chci jen SMS poslat, odeslat e-mail — nedřímej, neumírej! – Nasrát! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej , chci jen profil upravit, malej zázrak vytvořit — update! – Nasrát! Já si padám, já jsem Systém!
Počkej , chci jen… kurva, zase kolečko se točí, slzy do očí mi skočí. – Nasrát! Já si padám, já jsem Systém!
Tohle už není jen text, to je manifest digitální frustrace — oči slzí, tep stoupá, srdce tluče, násilí stoupá: deklarace.
Pocit přetížení, touhy po úniku, ironie nad tím, jak nás technologie ovládají — chci z toho ven, další „System Errors“ to dokládají.
Teď to začíná žhnout jak dekodér v přetížení, nervóza, našich problémů přehlížení.
Tohle má sílu — kyberpunkový proud vědomí. Mám se na to vysrat, ale co moje svědomí?
S lehkou dávkou rebelie v digitální realitě, cítím myšlenky mířit cestou k brutalitě.
Hlava se motá, zlost v sevřenou pěst, mrdá z toho — křičí: „Tři, dva, jedna, šest!“
– Rozkopat tu neřest.
Hlasité předčítání