Temnota ustupuje. Ne světlu, ale obrazu. Ne simulaci, ale vzpomínce. ..
Nejprve slyší vodu, její jemné šplouchání. Potom ucítil vůni — borovice, léto, parfém. Andrea! Nakonec cítí dotek. Známé teplo, její ruka svírá jeho. Drží se spolu za ruce.
Otevírá oči. Už nesedí v křesle. Sedí na břehu rybníka. Andrea vedle něj. Jejich ruce v pevném sevření dodávají okamžiku pocit jistoty a klidu. Slunce svítí vysoko na nebi. Je překrásný den.
Letní vzduch voní lesem, vodou a něčím, co Adam vždycky spojuje s domovem. Sedí opřený o kámen, zatímco Andrea si hraje s vodou. Prsty její druhé ruky kreslí kruhy na hladině.
Má na sobě lehké šaty, které jí splývají přes bříško — je v osmém měsíci. Slunce jí osvětluje tvář a Adam si v duchu říká, že nic krásnějšího neexistuje.
„Myslíš, že to bude kluk?“ ptá se tiše a dál si kreslí kruhy v rybníku.
„Bude to bojovník,“ pousměje se. „A když to bude holka, bude učit angličtinu po vzoru její mámy.“
Andrea se zasměje a hodí po něm kapku vody.
„A ty budeš pořád běhat po světě s puškou?“
„Ne. Už ne. Tohle je nyní moje mise,“ říká a pokládá ruku na její břicho. „Rodina. Ty. Náš domov.“
„A co budeš dělat?“ opírá se o jeho rameno.
„Budu učit. Sebeobranu. Ne kvůli boji — kvůli klidu. Aby přestali mít strach. Aby věděli, že mají sílu. Stejně jako já ji našel v tobě.“
Přitáhne Andreu k sobě a něžně jí políbí na rty.
Andrea se usmívá a pokládá mu ruku na hruď.
„Tak tohle je teď tvoje nová uniforma.“
Adam se zasměje.
„A ty jsi moje generálka.“
Za nimi stojí jejich dům — dřevěný, prostý, obklopený lesem. Nedaleko od Prahy, ale dost daleko na to, aby tu byl klid. Tady spolu vyrůstali. Znají se od čtrnácti. První polibek pod borovicí, první hádka kvůli rozbitému kolu, první noc, kdy jí řekl, že ji miluje.
Od té doby jsou spolu. Celou dobu. Adamovi je třicet, Andree dvacet osm. A teď čekají dítě. Nový začátek.
Adam zavírá oči, jen na chvíli. Vdechne vůni borovic, slyší šplouchání vody, cítí teplo její ruky. Ale něco se v něm pohne. Je to ozvěna. Je to stín, který nepatří do slunečného dne.
Otevře oči. Andrea se stále usmívá, hladina rybníka odráží sluneční paprsky, ale v jeho hlavě vyplouvají pochybnosti.
*Subjekt 001. Paměťová sekvence aktivována. *
Tento okamžik. .. už zažil. Ne jednou. Víckrát. Je to vzpomínka než to přišlo, ale nedokáže si vzpomenout, co se stalo.
Hlasité předčítání