Nadpis není potřeba
Mnoho autorů chodí tak říkajíc kolem horké kaše, snaží se zaujmout svými slovními přesmyčkami a celkovou formou obsahu svého díla. Ano, musím vskutku přiznat, že i já tak čas od času činím, dnes však budu hovořit zcela na rovinu, bez jakýchkoliv okolků. Nebudu se tak úplně ohlížet na to, jak co vypadá nebo co Vy si o mně myslíte. Dělala jsem to celý život a kam mě to nakonec přivedlo? Do samotných horoucích pekel (velmi obrazně řečeno – snad). Přesto hluboko v duši neustále doufám, že jen víra pravá nás může spasit, ten náš vnitřní požár hasit.
Často v našem životě postrádáme smysl určitých věcí, na které marně hledáme byť nějakou jednoduchou, logickou, smysluplnou odpověď. Někdy je však opravdu nejlepší nechat věci plynout pozvolna, možná se vyřeší sami… Možná… Nebo taky ne… Nejistota, toť nedílná součást naší existence. Život je v podstatě jako matematická rovnice, která nemá řešení. Vždy, když Vám někdo položí otázku, která bude směřovat k poznání Vašeho vlastního JÁ, každá odpověď bude špatná, jelikož TO DOBRÉ v tom nikdo hledat nebude. JSTE PŘEDEM ODEPSANÍ, TO MI VĚŘTE! Ale bude – li Vám opravdu zle, vzpomeňte si na Ježíše Krista. V jeho případě také mnoho lidí zjistilo, kým skutečně byl až po jeho smrti. Ďábel nám vidí do hlavy, ale naše srdce patřilo, patří a vždy bude patřit pouze Bohu. A to nám musí stačit. Vždyť i SYN NAŠEHO PÁNA byl zčásti člověk, obdoba Boha v lidské podobě, který v záchvatu zuřivosti dokázal zbořit celý chrám. Dokonce dokázal ocenit i prozíravost, což je takové zvláštní synonymum pro vyčůranost. Dá se tomu říkat nejrůznějšími způsoby, z mého úhlu pohledu kupříkladu pud sebezáchovy. Dokážete si vůbec představit, jak by to na světě asi vypadalo, kdyby každý člověk vypustil z úst právě to, co ho zrovna napadne? Pravda, sama s tím mám problém, ale rovněž věřím tomu, že určitými morálními zábranami a zásadami stále disponuji.
Někdy si říkám, v dnešním světě je snad dokonce i nebezpečné dát najevo radost… Pokud se tak stane poprvé za život nebo po nějakém delším časovém úseku, budou Vás ti druzí vždy považovat za duševně chorou, nevyrovnanou osobu a neuděláte s tím již vůbec nic. Nezbývá jiného, než se modlit a doufat v lepší život – jednou. Naděje umírá poslední.
Pokud máte pocit, že někam / nikam nezapadáte, vymykáte se již předem stanoveným normám, nechte to tak, není Vám zřejmě souzeno zapadnout, přizpůsobit se. Sami však nebudete, pokud splynete s Pánem. Když jste s ním, nic nemůže být tak zlé, jelikož on na rozdíl od lidí, kteří vidí pouze naše činy, vidí i naše motivy.
,, Kdo uvěří v Ježíše Krista, stane se tělem Kristovým a v jeho (duchovních) žilách začne proudit krev Kristova. ´´
Přátelství je velmi ožehavá věc… Můžete si být jisti tím, že nohy Vám podrazí nejdříve ten, u koho byste to nejméně čekali nebo dokonce ten, kdo se kdysi dušoval, že by to nikdy neudělal. Smrt sama o sobě není špatná, i odejít z tohoto světa plného nástrah, nepochopení a zoufalých činů se dá s grácií. Nikdo z nás zde nikdy nebyl zcela zbytečně, každý může být určitým bohatým přínosem, pokud dokáže využít své stinné stránky a obrátit je v pozitivum. I ten svět je poté do určité míry lepší. Avšak pouze dočasně. Ale za ten malý, světloučký, zanedbatelný okamžik pomyslného štěstí to rozhodně stojí. Je lepší žít v nemilosti celého lidstva, než v nemilosti BOŽÍ.
Hlasité předčítání