Rozpad osobnosti
Proč? Proč jen? Proč?
Zmítá mi hlavou lidský kolotoč…
Vždy, když v životě lhala jsem, s ohledem
na druhé se prala. Nikdy nikomu schválně
neublížila, pouze za své osobní štěstí drala.
Mohou být happy ostatní, tak proč ne já?
Jen trocha toho štěstí, štěstí, štěstí…
Nejsou osobě mé souzeny trvalé ani vřelé
vztahy, skrze druhých značné snahy.
I ti, které nyní mám mi dají brzy “vale”, vím
to, vím, vím, vím… Obludy z hlubin země vše
zařídí.
Alespoň hrstku světského štěstí, štěstí, štěstí
v oblasti jedné pro sebe si urvat, žíti opojnou
chvílí euforie značné, která zaplní prázdnou
díru v duši – stejně ponurý, smutný osud
tuší. Jen trocha toho štěstí, štěstí, štěstí
pro psychopata, který je odkázán pouze
na ohlodané kosti, které ostatní hází mu,
aby neřekl by.
Nikdy nebudu mít svého vysněného prince,
ani hodné, poslušné děti, tak alespoň trochu
toho štěstí, štěstí, štěstí si urvat, ať nemusím
duchovně přímo zoufale kulhat.
Ta malá trocha, uspokojující
znaveného hrocha, v posledním tažení.
Nikdy nebude konec mému snažení,
možná až pod drnem, touha jenž mě
pohání sic není plodem čisté duše,
avšak neúspěch mé matré souzený je zas
jak rána z kuše!
Ach, Pane, Pane, pomoz mi tu trochu
si urvat, když neúspěch musí být můj denní
chléb! Stvořil jsi mě přesně k obrazu svému,
dej, ať vytáhnu ze země alespoň tu jednu
vinnou révu!
Prý, že si své problémy způsobuji sama,
přitom těm dotyčným přeje jejich vlastní
alibismus, který nahrává jim sám
“veliký” Ďábel! Amen! Amen! Amen! Amen!
Hlasité předčítání