Jsou domy oděné do ticha spočinutí,
v nich život přičinlivý z půdy vykvétá
a vůně zahrady se oknem ze sna nutí,
když z dětské postýlky ven hledíš do světa.
Jsou domy prostorné a srdci otevřené,
k nim člověk umění se v lásce přimyká
a duše nezlomná svůj oblouk víry klene,
tam krása člověka se z bahna vysvléká.
Jsou domy nevzhledné a syré pachem sněti,
z nich žalost nevraživých matek vytéká
strouhami násilí a nářek lačných dětí
tne silou odporu, jenž na zem pokleká.
Náš dům se nebes dotýká
a v jednolité mase betonu
ční do výše z geometrické šedi ploch.
Vyplněn je stovkami buněk
s minimální výměrou účelnosti
a nespočetnou masou lidí,
o nichž nemohu nic říci.
Uvnitř je vše dovoleno
krom nespoutaných projevů života
a mohutnými šachtami tam proudí čas
jako supové vyprahlým údolím netečnosti.
Hlasité předčítání