Kam se poděla lidskost v její přirozené podobě? Lidskost ukovaná tradicí, prověřená bojem, zušlechtěná mravností a radostným bytím přehlížejícím nízkost v nedotvořenosti a tím vymezujícím její místo na slunci?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi nic lidského není cizí. Cizí mi je téměř vše, co se dnes za lidské vydává. Pokora, zženštilé ohledy, nevybíravá tolerance, náklonnost ke zvířeckosti, emocionální vypjatost, užvaněná empatie, opičí láska, bezduchý humor, hédonismus zážitků, cestovatelský exhibicionismus – abych uvedl alespoň ty nejpreferovanější projevy nitra soudobého člověka Západu.
Snad by bylo možné za projev vytříbené lidskosti prohlásit mravnost? Jenomže nejvyšším imperativem naší doby je svoboda individua. Avšak již Friedrich Nietzsche rozpoznal, že svobodný člověk není mravný, protože chce být závislý jen na sobě. K tomu na lidském společenství nezávislé individuum nemá ani žádnou morálku, neboť nevidí žádný důvod obětovat své zájmy a choutky ve prospěch celku. Morální imperativ je podmíněn zakořeněnou tradicí, která podrobuje jedince zájmům vlastního společenství, jež teprve určuje pravou svobodu a organickou identitu člověka.
„Ve věcech, kde nepřikazuje žádná tradice,“ píše Friedrich Nietzsche, „není mravnosti; a čím méně je život určován tradicí, tím menší je i okruh mravnosti.“
Momentem deklasujícím tradiční lidskost je post-křesťanský humanismus. Ten vyrostl z kořenových výhonků sekularizace křesťanské morálky, jejichž základním kořenem je universalistický resentiment ponižující lidskost na popínavou nezměrnost psího vína. Jeho cílem je obalit a zadusit každý projev ryzí kultury a vznešeného ducha.
Pravdu má Oswald Spengler, když vyjadřuje opozici vůči povrchnímu optimismu darwinistického věku euro-americké civilizace: „Pokud se jedná o ‘cíl lidstva‘, jsem důsledný a rozhodný pesimista. Lidstvo (jako celek) je mi zoologickou veličinou. Nevidím žádný pokrok, žádný cíl, žádnou cestu lidstva, kromě toho, co se nachází v hlavách západních pokrokářských filistrů. Nevidím ani ducha, a ještě mnohem méně jednotu úsilí, cítění a porozumění v této pouhé mase obyvatelstva. Smysluplné směřování k cíli, jednotu duše, vůle a prožitku vidím jen v dějinách jednotlivých kultur. Ty jsou čímsi omezeným a faktickým, zato však obsahují cosi chtěného, dosaženého a opět nové úkoly, jež nespočívají v etických frázích a všeobecnostech, ale v hmatatelných historických cílech.“
Zde Spengler mimo jiné odkrývá rozpor mezi etikou a morálkou. Novodobé pojetí etiky se snaží stanovit obecně platné hodnoty lidskosti a nastolit závazná pravidla jednání pro lidstvo jako celek. Tím se nutně omezuje na lidské individuum, jemuž odebírá morální rozměr. Právě individualistické pojetí člověka bez kulturní identity a společenského zakotvení z něho dělá bezduché stádní zvíře zmítané módními trendy a ovládané masovými sdělovacími prostředky. Jak už bylo řečeno: morálka člověka vyjadřuje jeho odhodlání sloužit potřebám celku a případně se pro ně i obětovat. Takovým celkem ovšem nemůže být celoplanetární lidstvo, nýbrž musí jím být organické společenství, kulturně homogenní národ nebo vlast.
Kultura společenství je mimo jiné morální systém, který normativně podle rozumu usměrňuje lidské chování a zajišťuje jeho členům hodnověrné očekávání. Tak i lidskost má morální rozměr, a ten je bezvýhradně řízen rozumem. Lidskost je dána především schopností rozumu a lidský rozum je rovněž předpokladem pro existenci kultury. Kultura je navíc souhrn znalostí a zkušeností předků předávaných jazykem. Tento souhrn vědění o tom, co danému společenství prospívá a co mu škodí, je zahrnut pod pojmem „Tradice“.
Neexistuje žádný morální imperativ platný pro celé lidstvo, jak se domníval Immanuel Kant. Lidstvo jako celek nezná společnou tradici, a tudíž nemá ani žádnou morálku. To pochopili i anglosaští antropologové jako Robert F. Murphy. Přesto svět krmí iluzemi: rozličné kultury lze integrovat (multikulturalismus); lidi celého světa spojují dvě stěžejní hodnoty: láska a práce; pochopením sil kultury lze tyto síly spoutat a ovládnout.
Tento omyl západních antropologů a humanitních vědců je hlavním hřebíkem do rakve celé západní civilizace. Člověk není cvičená opice! Teprve ztrátou lidskosti se člověk stává zvířetem a nebohým objektem vědeckého zkoumání.
