Přízviskem veliký vyznamenala historie slavné vůdce, kteří se zapsali do vědomí lidí velkými činy. Dodnes si pamatujeme takové osobnosti, jako Alexandr Veliký, Karel Veliký nebo Petr Veliký. Velký člověk, magnus homo, se vyznačuje velkým duchem. Zdá se být nesporné, že podmínkou zrození velkého člověka je doba, která plodí velké duchy. Stejně nesporným se jeví fakt, že nositeli velkého ducha byli v minulosti výhradně muži. Kde je takovým dobám konec?
Ironií osudu zůstává skutečnost, že posledním člověkem honosícím se přízviskem Veliký se stala žena. Carevna Kateřina Veliká byla údajně nejlépe vládnoucí ruskou panovnicí. Také ovšem veliká intrikánka, co se vypracovala k moci sňatkem s Petrem III., jehož pak odstranila z cesty podobně jako další potencionální následníky trůnu. Velikost carevny spočívala v jejím umném zacházení s vlivnými ctiteli, s nimiž upevnila ruské impérium. Sama koketovala s osvícenskými duchy tehdejší Evropy, avšak její panování mělo spíše charakter osvícenské despocie, s níž zaváděla reformy pouze na papíře bez reálného dopadu na život ruského lidu. Její pokrytectví dokonale ilustruje pojem „potěmkinovská vesnice“, který se jako symbol klamné sebeprojekce dochoval do dnešní doby. Kateřina II. Veliká tak koncem osmnáctého století udělala nad titulem „magnus homo“ historickou tečku. Od té doby mají lidské dějiny za velké vůdce pouze velká zvířata – Napoleon, Hitler, Stalin, Churchill a jim podobní.
Otázka tedy zní: Může být velkým člověkem pouze velký muž? Dnes bude patrně pokládáno za kacířství, pokud odpovím, že záleží na momentu mužství, zda se člověk pozvedne na úroveň hrdiny, pána či panství. Velký otec je velký člověk, velká matka je pouze velké lůno. Žijeme v éře malých duchů. Malodušnost je podmínkou k tomu, aby se z řadového člověka stal vůdčí politik. Volení vládci současných států vesměs nejsou političtí suveréni, neboť plní vůli šedých eminencí v pozadí a jejich lobbistů. Za tím účelem proto v celé společnosti probíhá ponižování lidského ducha potíráním mužnosti. Nástrojem takovéto dehumanizace jsou feministické, genderové a emancipační agendy. Do mocenských funkcí se tak postupně dostávají ženy, sexuální devianti a jinak zkorumpované loutky hájící daný režim, který je vynesl na výsluní.
Éra úpadku západní civilizace je neklamný znak doby a vyznačuje se všudypřítomnou propagandou založenou na lžích, manipulacích, přetvářce a zavádějících simulakrech, jež vytvářejí únikovou hyperrealitu na bázi pop-artu a popkultury. V ní nelze udržet na potřebné úrovni ani člověka rozumného, natož pak zplodit člověka velkého. Co lze pak očekávat od společnosti, kde za nejvyšší výraz lidskosti jsou považovány animalismus, hédonismus a infantilita.
Jeden příklad za všechny: „Masturbace je základní kámen kultury moderního člověka a jeden z nejlepších vynálezů osvícenství,“ tvrdí americký antropolog a profesor historie Thomas W. Laqueur v knize Samotářský sex. A dále píše: „Masturbace oddělovala jednotlivce od masy, vracela mu jeho vlastní já jako dárek s překvapením. A platilo se za ni jen představivostí… Je to nejdemokratičtější a nejdostupnější nepřirozená praktika.“ Autor přirovnává onanii k četbě krásné literatury, která osvobozuje, proto se četbě románů a masturbaci z počátku věnovaly nejvíce ženy. Mužská masturbace se pak s nástupem internetové pornografie stala součástí obecné popkultury.
Vážně nemám nic proti uspokojování potřeby vyprázdnění, zvláště když široko daleko není k nalezení vhodný objekt ke spáření. Avšak z hlediska kulturní antropologie bych kladl důraz na docela jiné fenomény lidského společenství, než je honění penisu či klitorisu, ať už je prováděno v individuálním či kolektivním měřítku.
Hlasité předčítání