Platí-li ve státě zákony, které odrážejí kosmický řád a zákonodárci pocházejí z řad pravé duchovní elity, hermetický charakter těchto zákonů má pouze jediný účel: vést soudce ke spravedlivému soudu. Takové zákony neřeší žádné profánní situace a znění jejich paragrafů lze vytesat na pár mramorových desek. Vše ostatní závisí na morální kvalitě soudců a zkušenosti současníků i jejich předků, jaká jednání a pravidla vedou k dobrému a úspěšnému vývoji celé společnosti. Všechna řešení profánních sporů jsou potom součástí nepsaného zvykového práva.
Naopak zákony novodobých států zahrnují celé hromady svazků zavádějících nekonečné množství příkazů, zákazů a všemožných sporných jednání, zločinů a přestupků, s nimiž se aktuálně potýká občanská společnost. Smyslem těchto zákonů je údajně zajistit pořádek a spolehlivá očekávání ve všech sférách lidské činnosti a řízení státu. Ve skutečnosti jde o profanaci státního zřízení, v němž zákony mají zajistit chování a poslušnost občanů podle představ zákonodárců a jejich loutkovodičů o fungování státu.
Profánní stát rezignuje na otázku spravedlnosti, neboť ta vychází z platného a eticky relevantního společenského řádu, jaký v novodobých státech neexistuje. V právním státě je vše podřízeno zákonům, které na nás ušili mocní tohoto světa v zastoupení novou buržoazií. A šiky právníků hájí zájmy každého, kdo v tom umí chodit. Právní stát je výmysl Anglosasů a mocný bič na příslušníky západní civilizace.
Britský whigský právník a ústavní teoretik Albert V. Dicey jako první formuloval tři principy, o které se právní stát musí opírat:
- Nikdo nesmí být trestán ani omezován, pokud neporušil zákon.
- Každý je subjektem práva, tedy nikdo nestojí nad zákonem.
- Vláda lidu (demokracie) musí být založena na vládě práva.
Poprvé se zde hovoří o „vládě práva“ bez odkazu na právní vykonavatele, mezi něž patří soudci, advokáti, žalobci, státní zástupci a exekutoři neboli celá sebranka, která podpírá soudní mocenský pilíř a jejíž jednání a rozhodování nemá žádný morální rozměr, neboť přece probíhá podle dané judikatury. Samozřejmě ani slovo o tom, kde se za diktátem zákonů ukrývá spravedlnost. Tato vylhaná past sklapne nad každým, kdo se vzpírá nespravedlnosti. Vymáhání principů právního státu se dokonce stalo kladivem komisařů Evropské unie na neposlušné státníky odporující bruselské diktatuře.
Mocenské páky právního státu ovšem nejlépe fungují na nepodvolených rebelantech odporujících liberálně demokratickému režimu. Metoda je prostá: uvalit na protivníka nálepku extremistického ničitele demokracie, a tak ho zbavit práv. Kdo chce měnit, musí nejprve ničit – teoreticky i prakticky. Jak prosté! Musí proto zasáhnout ničitelé ničitelů: Nejprve cenzurou a pak fyzickými represemi. Jediné pozitivum na celé věci je, že každý ničitel nakonec zničí sám sebe.
Nejlepší ochranou před právním státem je umění liberálního demokrata spočívající na dvou pevných zásadách:
- Obezřetně se zapojit, když je to třeba.
- Obezřetně si odsednout, když to začíná smrdět.
Podobně funguje i legislativní proces: Zákonodárci z jednoho a téhož člověka poprvé učiní světce a filantropa, podruhé zločince a zloducha – podle toho odkud a kam vítr vane. Nejprve vanul z Východu na Západ, pak ze Západu na Východ. A dnes se jako na potvoru zase obrací od Východu na Západ.