Rčení „Carpe diem“, ono epikurejské „Užívej dne!“, provází dějinami člověka, jehož touha po poznání narazila na tvrdou zeď neproniknutelnosti života, nepřekročitelnou překážku běhu za smysluplným cílem, když ten se ztrácel v mracích dalekých horských masivů. Nenaplněná vůle k pravdě mu působila utrpení, tudíž volil život beze smyslu, bez palčivých otázek a bez chmurných odpovědí, když jediným vpravdě skutečným cílem se mu zjevoval chmurný konec všeho – stáří a smrt. Honba za zážitky bez zájmu o to, co bude zítra, bez zvednutého pohledu, jemuž se zjevuje prázdnota za nimi skrytá, hluboká propast zející nihilismem.
Toto slepé následování hejna běžců za pomíjivými zážitky však nebylo pro každého, zvláště pak ne pro vyšší duchy, pro něž vůle k pravdě musela být zúročena. A utrpení z marnosti bezcílného bytí dostalo svůj lék v podobě asketického ideálu, jímž se lidská duše vynořuje z vod neukojitelného chtíče a zničujícího snu o nekonečných pozemských rozkoších. Askeze tak postavila hráz bezbřehým vodám smyslových prožitků a divokému životu rozlévajícímu se jako nespoutaná povodeň světem neřesti, násilí, hedonistických přeludů a falešného zdání.
Leč nastolení asketického ideálu mělo i své temné pozadí. Odhalil ho Friedrich Nietzsche, když za vůlí k pravdě asketických kněží rozpoznal vůli k moci. Aby tito kontemplativní samotáři zříkající se běžných radostí života nebyli všem pro smích, museli v lidech začít vyvolávat strach a udělat z nich hříšné schránky. K tomu potřebovali boha, jenž trestá všechny hříšníky ohnivými plameny pekla. Asketický ideál se tak postavil proti životu samému v jeho pozemské pronikavosti a nastolil vizi spásy mimo tento svět, kam člověk dospěje v posmrtném životě právě cestou askeze v životě pozemském. Dlužno podotknout, že nejde o vynález křesťanství, ale dávno před křesťanstvím slibují indické Védy a hinduistické svaté knihy reinkarnaci lidských duší na vyšší planety blažených bohů nebo do ohnivých hlubin planet pekelných podle toho, s jakou mírou asketické uměřenosti se pozemská duše popasuje, nebo zda propadne bezuzdným vášním.
Nicméně i samotný Nietzsche píše, že jistá askeze, tvrdá a radostná odříkavost patří k příznivým podmínkám nejvyšší duchovnosti. A chválí tak účinek asketického ideálu na ducha filosofů. Přesto dnes askeze nemá a ani nemůže mít povahu ideálu, k jakému dospěl Platón a jaký hlásají novodobá náboženství a křesťanští kněží. Nebudeme po vzoru védántských filosofů snižovat tělesnost na iluzi, ani přitakávat gnostikům v jejich útrpném nazírání pozemské zahrádky a vlastní tělesnosti jakožto zla odvádějícího od duchovního poznání. Nelze však ani říci, že překonáním dogmat teologů jsme dospěli k poznání sama sebe.
Požadavek askeze katolického kněze měl člověka pozvednou z bažin nihilismu, vyléčit z utrpení, ze znechucení životem a sama ze sebe poté, co byl zbaven životních sil, zmužilé pronikavosti, válečnických instinktů, víry v sebe a důvěry ve vlastní budoucnost. Naproti tomu neaktivní a samotářsky hloubavé rysy prvních asketů vzbuzovaly ve zdravých dobách nedůvěru a opovržení. Nebudeme proto sluchu současníků předkládat coby nejvyšší ctnosti chudobu, pokoru a cudnost. A už vůbec ne jakékoli formy sebemrskačství. Jde nám především o lidskou důstojnost, s níž lze užívat darů života s grácií, mírou a vybíravostí stranící tomu, co člověka zušlechťuje a pozvedá nad instinkty stádního zvířete. Zásady přiměřené askeze mají proto i v dnešní době velký význam. Lze dokonce říci, že stojíme před úkolem stanovit si nový asketický ideál, s nímž budeme čelit probíhající degradaci lidskosti na úroveň vypjatého přežvýkavce zevlujícího po bulvárních výbězích a virtuálních pódiích.
Stojí však mimo jakoukoli pochybnost, že ideál celého člověka, jenž roste uměřeným odříkáním a sebepřekonáváním, nenastolí současné přírodní vědy ani jejich humanistické odnože. Friedrich Nietzsche na pozadí rozmachu moderní vědy rozpoznal, nakolik se člověk stal jejím působením subjektem sebeumenšování, nakolik mu věda dokonce vštípila vůli k sebeumenšování:
„Zmizela víra v jeho důstojnost, jedinečnost, nenahraditelnost uvnitř hierarchie bytostí – stal se zvířetem, ano zvířetem, bez podobenství, výhrady a námitky, on, který ve své dřívější víře byl takřka bohem („dítkem božím“, „bohočlověkem“)… Po Koperníkovi jako by se člověk octl na šikmé ploše, – sjíždí nyní stále rychleji ze středu – kam? do nicoty? do pronikavého pocitu své nicoty?“
Všechna věda usiluje o to, míní Nietzsche, aby člověku vymluvila jeho dosavadní úctu k sobě samému, jako by tato sebeúcta nebyla než bizarní domýšlivostí, a píše:
„Pohleďme na údobí národa, v nichž vystupuje do popředí učenec: jsou to údobí únavy, často večera, úpadku, – ta tam je překypující síla, životní jistota, jistota budoucnosti. Převaha mandarínů nikdy nevěstí nic dobrého: právě tak jako rozmach demokracie, mírových smírčích soudů místo válek, rovnoprávnost žen, náboženství soucitu a kolik symptomů upadajícího života ještě existuje.“
V našich zženštilých dobách by dostatečným projevem prospěšné askeze bylo vystříhat se afektů a všeho, co je vyvolává: smíchu, pláče, jásotu, nadšení, rozjařenosti, zběsilosti, umanutosti, lítosti, nářku, zarputilosti, vznětlivosti, vzpurnosti, samolibosti, sebelásky a tak podobně. Podobná askeze vede člověka k sebeovládání, k vládě rozumu nad city. Rozum starých mudrců odrazoval lidi od afektů, věda a na ní odkázaný informační mainstream jim je vrací jako přirozenou a zdravou součást lidského života. Samozřejmě s výjimkou afektů, které zaujaly nesmazatelné místo ve škále sedmi smrtelných hříchů, jak je vystavilo křesťanství. Tím věda i všichni renomovaní publicisté popírají vítězství rozumu nad afektem jakožto ctnost a vyzývají afekty, aby se zjevily ve své síle, nádheře či hrozivosti, jako láska, soucit, srdečnost či odpor, úzkost a strach. „Čiň bez touhy“, praví moudrost východních filosofů: tím se rozumí bez nároku na odezvu a z ní vzešlého potěšujícího efektu. Ať se jedná o uznání, odměnu či náklonnost.
Zásluhou křesťanství si nejvyšší příčku vysloužil afekt ze všech nejžádanější – pokora. Původně stav vnitřní bázně před Bohem přechází do slovníku všech moralistů, tlučhubů a pisálků, jakmile dotyčná osoba pocítí potřebu udržet skloněné hlavy svých posluchačů tam, kde se sama považuje za nositelku poznání, osvěty či dobra. Starořímská stoia se křesťanskou záludností transformovala na pokoru. Sebevědomá střídmost a nezávislost na vnějších předpokladech v duchu stoické askeze se převrátila v pokornou bezvýhradnost a v bohorovné panství nevědomosti.
Pokora v post-křesťanském světě pak neznamená nic jiného, než rezignaci na objektivní pravdu a stínání vyčnívajících hlav, které by se ji odvážily vyhlásit – právo na jedinou pravdu měl totiž vždy pouze Bůh a jeho oprávnění zástupci na zemi.
