Od pradávna lidé všech kultur snili o tom, že se osvobodí od denního obstarávání prostředků pro uspokojování životních potřeb a začnou využívat svůj čas na všestranný rozvoj. V nastalé svobodě by se tak mohli věnovat především činnostem, jež přinášejí naplnění, radost a prohlubování lidské vzájemnosti. Pro splnění tohoto snu vznikaly ve starověku otrokářské společnosti, kde se nutnost obstarávání přenášela ze svobodných občanů na sloužící otroky. Režim to byl sice nespravedlivý, avšak denní povinnosti otroků zajišťovaly jejich majitelům blahobyt, jaký dnes mají pouze bohaté třídy žijící z nadhodnoty, kterou pro ně vytvářejí lidé z nižších vrstev závislí na zaměstnaneckých poměrech.
Těžko proto pochopit argumenty odpůrců nepodmíněného příjmu, který jedině bude moci vyřešit nezaměstnanost a vyprázdnění pracovního trhu vlivem nástupu umělé inteligence a masivní robotizace. Tito samozvaní znalci biologické a sociální podstaty člověka se ohánějí strukturální funkcí práce, která lidem dává identitu, smysl života a naplnění času činnostmi, jež v člověku fixují zažitou hierarchii hodnot. Pokud bude člověk vytržen z koloběhu dosavadních povinností, ztratí údajně pocit vlastní kompetence a užitečnosti a upadne do apatie. V tomto stavu osvobození od nutnosti mnohdy celodenního obstarávání příjmu pro zajištění vlastní existence ztratí důvod ráno vstát z postele a začít něco dělat. Navíc bez interakce s kolegy v zaměstnání upadne do izolace a zhroutí se mu „dopaminový systém“ odpovědný za motivaci, učení a motoriku.
Jistý mainstreamový publicista dokonce napsal: „Bez vnějšího tlaku, který nás nutí překonávat překážky a interagovat s reálným světem, hrozí, že se společnost rozdělí na úzkou elitu těch, kteří si dokáží najít smysl sami v sobě, a na obrovskou masu lidí s „plnými kapsami a prázdnými dny“. V takovém světě by sice nikdo nehladověl, ale počet těch, kteří by ztratili důvod ráno vůbec otevřít oči, by mohl dosáhnout kritické hranice… Blahobyt není pro každého. Zatímco vysoce disciplinovaní jedinci mohou v takovém systému rozkvétat, lidé s křehčí psychikou, slabší vnitřní motivací nebo sklony k izolaci se mohou ocitnout v situaci, která se rovná pomalému rozsudku smrti.“
Čeho jsme to svědky? Není pochyb o to, že nutnost denního zaměstnání, které lidem odčerpává duševní a často i fyzickou sílu natolik, že zbývající čas dokáží pouze odpočívat v nečinnosti při povrchní zábavě, dělá z oné „obrovské masy lidí“ třídu otroků, pro něž nezbytnost nucené práce vytváří „neviditelnou bariéru proti jejich vlastním démonům“. Současný svět rozdělil lidskou společnost na dva protipóly: Vrstvu bohatých, kteří jsou prý disciplinovaní a duševně vyspělí k tomu, aby uměli žít v podmínkách naprosté svobody a smysluplně si užívali nekončícího volného času. Naproti ní stojí většinová vrstva spodiny, odsouzená k nucené práci a neschopná smysluplně naložit s volným časem bez toho, aby propadala depresím, vnitřní prázdnotě, bezcílnému flámování, alkoholu a drogám.
Nebyl tedy celý dosavadní vývoj západní civilizace cestou postupného odlidšťování většiny populace za účelem jejího zotročení ve prospěch Bohem posvěceného blahobytu staré aristokracie a nové buržoazie? Ve starém Římě byly časté případy, kdy se z otrockých propuštěnců stali zločinci nebo zbloudilí pomatenci chátrající na okraji společnosti. Nehrozí totéž budoucí mase lidí bez práce, při níž byli dosud nuceni obstarávat si finanční prostředky na obživu? Přičemž z dřívější periferie se stane dominantní centrum? Nestanou se z lidí pobírajících ničím nepodmíněný příjem asociální zombie, jež budou fyzicky i duševně umírat v bezcílnosti a virtuální realitě? A pokud ano, není nakonec vcelku racionální požadavek současných super-tříd na radikální depopulaci planety, na níž miliardy lidí představují zbytečnou ekologickou zátěž?
Jak se zdá, environmentalistické tlaky na postupnou eliminaci uhlíkové stopy většiny lidí ve jménu záchrany planety před globálním oteplováním nejsou ve skutečnosti motivovány ekologickými záměry, nýbrž panickým strachem elit před masami zdivočelých a sociálně vykořeněných lidí bez nucené práce, které mohou vyvolat globální chaos a explozi lidské neuměřenosti. Proto ta snaha zavést účinnou kontrolu společnosti cestou digitálních identit, likvidace hotovosti, sledování toku peněz, řízeného konzumu, omezeného pohybu, cestovatelských restrikcí, sanitárního diktátu a lokální koncentrace lidí v zahuštěných městských aglomeracích.
Nakonec lidé, kteří už dnes umějí žít o samotě a ve venkovské odloučenosti od lákadel a slastí velkoměstského života, lidé, co nemají spojenou osobní svobodu s cestováním a všemožnými úniky za hranice všednosti, lidé, kteří netouží být neustále někým obklopeni a žít takzvaně naplno ve víru emocionálně povzbuzujících zážitků, jsou ti, pro něž nepodmíněný příjem a bezpracný život může být skutečným požehnáním. Leč stačí nahlédnout do internetových sociálních sítí, aby člověk pochopil, že vše, co většinu lidí vzrušuje, přitahuje a čemu se snaží připodobnit, je neustálý koloběh úniků od reality, úprk sama před sebou, před osaměním, před nezájmem, před odpovědností za život vlastní i těch druhých vedený neustálou snahou jakkoli se zviditelnit a být středem pozornosti; avšak v pouhých úryvcích, v krátkých výřezech a výjevech ze života, které nemají v reálném životě trvání, spojitost ani udržitelnost.
Jinými slovy většinou populace hýbou zážitky ne nepodobné vnímání filmových scén divákem usazeným na sedadle kinosálu či na gauči před televizní obrazovkou, jimiž se člověk odpoutává od každodenních povinností, aby načerpal sílu do další nucené práce, bez které si už vlastně svůj život ani nedokáže představit. Pro takového člověka bude náhlý příchod nekonečně volného času opravdu pádem do nicoty, nudy, osamění a marnosti, odkud nedokáže spatřit jiné východisko než skrze bezbřehý hédonismus, omámení mysli a postupné sebeničení.
Atomizovaná a individualisticky orientovaná společnost bez pevných rodinných vazeb, bez hierarchicky uspořádaných společenství a identity postavené na kulturních tradicích organické pospolitosti ani nemůže dopadnout jinak.
Hlasité předčítání