Na základě vědeckého výzkumu bylo potvrzeno, že hloupost má na Západě ve všech aspektech společenského života přednost před inteligencí. Výzkumy a studie amerického profesora Siegfrieda Streuferta, předního odborníka a badatele z oblasti lidské inteligence, jasně ukazují, že největší šanci na úspěch v soukromém životě i v zaměstnání mají ti z nás, kterým vůbec nedochází, co se ve skutečnosti děje.
Výsledky výzkumu jsou skličující, byť se sluší poznamenat: tedy jak pro koho. Vezmeme-li v úvahu západní civilizaci a její orientaci na ekonomismus a komerční prospěch, vyznívají závěry kladně: Čím je člověk hloupější, tím je komerčně zdatnější. A hloupých lidí je víc než těch inteligentních. Inteligence trpí pocitem nedůležitosti vlastní osoby a pochybováním o vlastních názorech. Naopak hloupost triumfuje bezmezným sebevědomím a schopností rychlého rozhodování bez úzkosti a pocitu nejistoty z jeho následků. Proto hloupost zakládá státy, z ní je živa každá vrchnost, vojevůdci, potměšilí rádci i soudci. Hlupák pojímá věci jednoduše a v tom tkví jeho síla i klam.
Pokud lze výše uvedené závěry brát jako obecně platné, je nutné se ptát, kde je místo pro inteligenci? Čím se uskutečňuje její dopad na kulturní úroveň společnosti a na kvalitu života lidí? Hodnota inteligence je veličina, jejíž vklad nemohou určovat sami lidé inteligentní, nýbrž představuje potenciál, s nímž v dějinách zacházeli k vlastnímu prospěchu lidé hloupí. Mírněji řečeno lidé méně inteligentní, avšak nadaní uměním vládnout a schopností porozumět masám. Podstatné ovšem je, že přes zábrany myslitelů k vůdcovství a k rychlému kalkulu byla inteligence v minulosti vždy ceněna a ve spojení se vzděláním tvořila jakýsi zdroj moudrosti, k němuž se obraceli pro radu lidé mocní i praktičtí, protože věděli, že moudrost a vědění ukazují cestu k dobru, k lepší a harmoničtější společnosti, v níž i moc nabývá větší jistoty a vyššího významu. Za to byli chytří a vzdělaní lidé patřičně oceňováni a byla jim prokazována čest jako představitelům duchovní elity.
Tato úcta k vyšší rozumové schopnosti a hledání pravdy v radě moudrých však skončila s nástupem liberálních idejí rovnosti a svobody individua bez uvážení jeho kulturního kontextu. Aby mohlo být dosaženo ideálu rovnosti a rovných příležitostí pro všechny, musí být vzat za základ pro vyrovnání rozdílů mezi lidmi ten nejnižší vzor člověka. Nízkost na úroveň ušlechtilého ducha nepovýšíš, z hlupáka mudrce neuděláš. Naopak z člověka inteligentního, všestranně vzdělaného a kritického lze udělat hlupáka velice snadno. Stačí poukázat na jeho existenční nouzi, označit ho za oběť vlastního neúspěchu, za zneuznaného génia a domýšlivce, který se jen předvádí a kritizuje společenské poměry pro vlastní zatrpklost. K tomu je ovšem třeba zajistit, aby byl neúspěšný, aby se jeho hodnota měřila názorem hlupáků, aby hloupost slavila úspěch jako lidská ctnost.
Pokud se hlupák snaží o kritické myšlení, myslí jen na osobní prospěch a volá po rovných příležitostech a srovnatelných požitcích pro všechny. A když se mu jich podle jeho názoru nedostává, žádá tytéž hmotné statky, jako má jeho soused, a dožaduje se stále více osobních práv. Pojetí spravedlnosti u hlupáků má jediný receptor pro hodnocení spravedlivého soudu, totiž trávicí systém. Proto ideálním místem pro hlupáky je konzumní společnost. V ní má hlupák pravdu i uznání své pravdy sám od sebe, v ní se otázky dobrého či špatného zažívání povyšují nad veškerou moudrost světa, v ní tupost vítězí, aniž by potřebovala protivníka. Hloupost se promítá i do samotného jazyka, vše, co se vyjadřuje složitě, je v jádru podezřelé, namísto asociativního vyjadřování skrytých konotací nastupuje řeč triviálních symbolů, holých vět a znaků (smajlíků).
Jakmile ovšem náš hlupák získá moc, začne se považovat za génia, jemuž ostatní nesahají ani po kotníky, a hledí se co nejbezpečněji zařadit mezi zbohatlickou elitu, pro níž rovnost je pouhý propagandistický pojem. K tomu potřebuje nahromadit obrovské množství peněz a hmotných statků, aby byl do elitní vrstvy přijat jakožto buržoa, s nímž se už nikdo z běžných lidí nemůže měřit. V liberální společnosti proto moc pánů peněz nemá alternativu ani opozici.
Váženým vrcholem hlouposti v západní společnosti je infantilita. Preference vlastního názoru orientovaného na úspěch v práci, fyzické žádosti, zábavu a hry vede tak daleko, že lidé považují za pozoruhodnou duši dítěte a jeho myšlenkovou prostotu. Názor dítěte je prostý všech předsudků, ideových zátěží a zkaženosti. Dětská duše je tabula rasa, bezstarostná a šťastná. Jako taková je proto na vrcholu moderní doby prohlášena za požehnanou. Soud dítěte je aktem ryzí kreativity myšlení a překvapuje svojí novostí. Nevadí, že ona novost a neotřelost je pouhým výrazem hlouposti, která nebere v úvahu poznání a hlubší souvislosti nabyté zkušeností. Přesto se stává takové myšlení pro mnohé vzorem, protože je živoucí, nezatíženo pochybnostmi, ani sžíravým neklidem při hledání pravdy. Pravda je pro ně relativní pojem a dobré je vše, co člověka baví a naplňuje rozkoší.
Nejblíže k infantilitě mají ženy. Jejich orientace na bezprostřední potřeby a empatii je blízká dětskému nazírání světa tak, jak se jeví z okamžitého dojmu při komunikaci s lidmi či podnětech praktického života. Myšlení je pro ně nástrojem vyrovnávání se s okolní realitou, nebo překonávání vlastních frustrací, prázdnoty, případně stresových stavů. Jakmile je taková žena v pohodě, přestává myslet a začíná žít. Především pro ni se hloupost stává ctností, zatímco moudrost založená na filosofii a vyšším poznání je rozumářským holedbáním, hledáním problémů tam, kde nejsou, nemístným problematizováním skutečnosti zaujatými muži, kteří se berou příliš vážně. Ženy a děti se bezpochyby příliš vážně neberou, dokonce ani nevidí důvod, proč by si tak měly komplikovat život. Více dobrot, požitků, smíchu ani radosti jim to nepřinese.
Hlasité předčítání