-Nevěř Marmondovi(2)
Měla jsem podivný, tísnivý sen. Marmond v něm Esmariena očaroval. Seděli spolu v houpací síti, tiše si šeptali a tvářili se jako staří přátelé. Když jsem se k nim chtěla přidat, oba na mě současně vrhli temný pohled.
„Co tu děláš?“ obořili se na mě. „Nemáš být náhodou u obra?“
V návalu pláče jsem se prudce probudila. „Esmariene!“ vykřikla jsem do černočerné tmy.
„Jsem tady,“ ozvalo se konejšivé zašeptání a ucítila jsem jeho objetí. Přitiskla jsem se k němu a vzlykala, i když šlo jen o noční můru. Ten svíravý pocit v hrudi nechtěl zmizet. Pohlédla jsem na svůj prsten – byl temný jako uhel. Moje znamení na dlani pulzovalo, pálilo a zářilo rudým světlem.
Esmarien si mou ruku prohlížel a snažil se mě uklidnit, když vtom ze stínu vystoupil Marmond. „Měl bych jí to raději uspat v lázni,“ prohodil chladně. „To znamení z ní vysává příliš mnoho energie.“
Esmarien se na Marmonda prudce otočil a vykřikl: „Zvládne to i bez tvých koupelí! Přestaň ji tady zbytečně děsit!“
Marmond se však nenechal odbýt, přistoupil blíž a posadil se vedle mě.
„Dokud se nevyřeší, proč jsem vlastně tady, nic jiného mi nezbývá.“
Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého. Ten sen mě pořád pronásledoval. Esmarien nakonec prolomil ticho:
„Byli jsme s Marmondem u obra. Řekl jsem mu, že se k němu už nechceš vrátit, ani kvůli Ohynovi. Nevěří mi. Chce to slyšet přímo od tebe.“
Zoufale jsem zavrtěla hlavou. „Nechci k němu. Už nikdy. Nechci mu to říkat do očí, určitě mě zavře do té své hrozné truhly. Nebo mě potrestá za to, jak jsem mu bleskem porazila ty hosty na oslavě.“
K mému překvapení se oba rozesmáli. Marmond pobaveně pokýval hlavou:
„To se ti fakt povedlo! Ale neboj, obr ti to už odpustil. Aby ses nebála, dokonce vyhnal Vladavu i s celou její rodinou. Trvali na tom, že tě musí veřejně potrestat, tak je Ínemak vyrazil nadobro. Řval na ně, že jestli se ještě ukážou, naháže je do odpadní jámy!“
Marmond se smál na celé kolo a Esmarien, i když krotil úšklebek, dodal:
„To by si podle mě zasloužili všichni Vladavovic.“
Mně to k smíchu nepřipadalo. Znala jsem Ínemaka. Věděla jsem, že tohle mi jen tak neprojde a že skončím když ne v truhle, tak ve věži určitě.
„To dopadne špatně,“ fňukala jsem.
Oba se mě pokoušeli utěšit, slíbili, že tam půjdou se mnou. Jenže Marmond mě bez varování popadl. Než jsem stihla vykřiknout, prostor kolem nás zmizel. Vteřinu nato jsme stáli v hlavním sále obrova hradu v Temnovišti. Přímo před Ínemakem, který jako obvykle seděl u stolu a s těžkým pohledem popíjel…
– U obra –
Ohyn stál u krbu jako ta nejkrásnější socha. Ani se nepohnul, když se Marmond se mnou v náručí znenadání zjevil. Marmond se obrovi hluboce poklonil, ale vzápětí mě k němu drsně postrčil.
„Splnil jsem tvůj rozkaz, můj pane,“ vydechl. „Smím odejít?“
Obr na něho jen lhostejně mávl a zavrčel: „Zmiz!“
Sotva byl Marmond pryč, Ínemak se po mně natáhl, popadl mě a posadil si mě na klín. Ohynovi jen krátkým gestem poručil, aby mu dolil pohár. Pak se na mě zamračil – ten pohled byl hrozivý.
„Ty už ke mně snad sama netrefíš, nebo co?“
Zoufale jsem zavrtěla hlavou a šeptem, ze kterého čišel strach, jsem odpověděla:
„Už jsem se k tobě nechtěla nikdy vrátit.“
Ínemak do sebe obrátil pohár a pak jím tak silně praštil o stůl, až se celá síň zachvěla.
„A jak si to jako představuješ?“ zavrčel. „Že ti jen tak dovolím, abys mě vyměnila za toho vychrtlého zrzouna?“
„Ano, dovolíš mi to,“ vyhrkla jsem. „Budeš šťastný, že už tě tu nebudu štvát a rozčilovat. Můžeš si v klidu užívat ty svoje krvavé souboje u Morana, beze mě. Už se nebudeš muset zlobit, že po něm koukám, nebudu ti kazit oslavy svou nudnou společností a vytáčet tě tím, jak se dívám na Ohyna…“
„Tak dost!“ zařval obr, až mi zalehlo v uších.
„Už ani slovo! Zůstaneš se mnou, dokud já neřeknu, že s tebou končím! Zapomínáš… jsme nerozluční!“
Rozbrečela jsem se. „Už dávno nejsme nerozluční… ty to moc dobře víš!“
Ínemak mě stiskl tak silně, až mi praskalo v kostech. „Nepovídej! A kdypak jsi opustila moji mysl? Kdy ses rozloučila s mým srdcem? Myslíš, že když odejdeš, tak se tím všechno ukončí?“
V tu chvíli mi z dlaně, kde pálilo znamení, začal stoupat dým. Ínemak si toho hned všiml. Bleskově se se mnou přemístil ke kašně a bez varování mě ponořil do vody. „Marmondééé!“ zařval do tmy.
Obr vypadal nepříčetně. Když se Marmond objevil, Ínemak mu nařídil, aby mi okamžitě znamení uspal. Kolem se začaly stahovat stíny a v jednom z nich jsem zahlédla Esmariena. Chtěl něco říct, ale Marmond ho pohledem zarazil a pak se otočil k obrovi:
„Jak si přeješ, můj pane. Mám s ní pak zůstat ve věži?“
„Jistěže s ní máš zůstat ve věži!“ zahřměl Ínemak. „Neopovažuj se od ní hnout! Patříte oba ke mně a u mě taky zůstanete.“
Marmond se hluboce uklonil, vzal mě z obrových rukou a v doprovodu stínů mě odnesl do léčírny. Obr šel těsně za námi a celou cestu vrčel, že je Marmond neschopný, když mi nechal znamení dojít až do takového stavu…
– Ve věži-
Co se dělo dál, si vybavuji jen v mlze. Když jsem konečně procitla, ležela jsem v posteli ve věži. První, co mi padlo do oka, byl Marmond sedící u krbu. Vedle něj byl Esmarien. Polohlasem si povídali a mně se v tu ránu vrátil ten divný pocit z mého snu. Chvíli jsem jen nehybně ležela a pozorovala je.
„Obr i ona jsou na mě pořád jen hnusní,“ zašeptal Marmond hořce.
Esmarien nad ním jen nevěřícně zakroutil hlavou. „Tak proč s nimi zůstáváš? Máš odejít a už se nikdy nevracet!“
Marmond potichu zasyčel, v hlase mu zazněla bolest: „To se ti lehko řekne. Ty je nemiluješ tak jako já. Víš, kolikrát mě už vyhodil? Ale pak mě zase zavolal a já pokaždé přišel. Nedokážu je jen tak opustit. Obr i ona mě potřebují!“
Esmarien se potichu, až trochu jízlivě zasmál. „Nebo spíš ty potřebuješ je, Marmonde. Přiznej se – ty s nimi od začátku nehraješ fér.“
„Snažil jsem se,“ odsekl Marmond. „Ale s obrem se fér hrát nedá, když on sám nikdy fér nebyl.“
Esmarien se v tu chvíli otočil k posteli. Když uviděl, že nespím a sleduji je, vstal a sedl si ke mně. Vzal mě něžně za ruku.
„Promiň, že jsem tě před obrem neochránil,“ zašeptal. „S ním se nedá smlouvat. Snažil jsem se ho přemluvit, abys směla zůstat se mnou, ale bylo to marné. Ale neboj, přáteli zůstaneme dál, to obr změnit nedokáže. Je mi moc líto, že jsem selhal.“
Objali jsme se a oba se rozplakali. Najednou nás vyrušilo suché odkašlání. „Ehm!“
Marmond stál těsně u nás a mračil se. „Tohle byste neměli. Asi zapomínáte, že jste u obra ve věži.“
Esmarien na Marmonda vyprskl: „No a co? On zase zapomíná, že ona tu být nechce! Samozřejmě, že bychom byli raději někde úplně jinde.“
Marmond ublíženě zafuněl. „Když odejdete, tak to za vás od obra schytám já. Ale co je vám do mě, že? Na Marmondovi nikomu nezáleží.“
Vzlykla jsem a podívala se mu do očí: „A tobě na mně snad záleží?“
„Kdyby mi na tobě nezáleželo, tak už tu dávno nejsem!“ zasyčel uraženě.
Esmarien na něj jen dál kroutil hlavou. „Marmonde, neříkal jsi mi náhodou před chvílí, že plníš jen to, co ti obr poručí, a na ničem jiném ti nesejde?“
Marmond to vzdal. Rezignovaně zahučel: „Tak si oba zmizte!“ Šel si sednout zpátky ke krbu a otočil se k nám zády.
V tu chvíli mi ho bylo až zvláštně líto. S Esmarienem jsme si vyměnili smutné pohledy. „Co řekneš obrovi, až se tu objeví a ona tu nebude?“ zavolal na něj Esmarien.
Marmond neodpověděl. Ani se nepohnul.
„Marmonde, odpověz!“ naléhal Esmarien. „Jestli chceš, můžeš jít s námi. Obr tě nemůže nutit, abys tu jen tak dřepěl a čekal, až tě přijde potrestat za to, žes ji neuhlídal!“
Ticho. Marmond zůstával jako skamenělý. Esmarien si jen odfrkl: „Stejně je obr nejspíš s Moranem na soubojích, zase opitý, a tady se ani neukáže. My dva mizíme. Když s námi nemluvíš, tak si tu zůstaň. Potřebujeme se jít někam rozveselit, v téhle věži je to k nevydržení.“
Marmond se ani neohlédl. Esmarien mě vzal do náruče a vteřinu nato jsme byli pryč.
– Na oslavě v Barevném městě-
Esmarien mě přenesl do Barevného města. Procházeli jsme se pomalu ulicemi, které byly zalité světlem tisíců barevných lampionů. Všude kolem nás se míhaly červenozlaté postavy v maskách; celé město oslavovalo příchod roku Ohnivého koně. Najednou jsem si uvědomila, že mám na sobě ty černé šaty od obra.
Esmarien se zastavil, hned vycítil mou nepohodu. „Co se děje?“
Ukázala jsem na své černé šaty. „Kde jsou ty bílé, princeznovské šaty od tebe?“
Esmarien nafoukl tváře a zamyslel se. „Asi zůstaly v té uspávací lázni… obr tě v nich přece vymáchal v kašně, pamatuješ? A pak ti Marmond navlékl tyhle černé, co byly ve věži. Víš co? Koupím ti nové!“
Zamířili jsme do velkého salonu, kde byly vystaveny nádherné večerní šaty. Esmarien jen velkoryse mávl rukou: „Tak vybírej. Které se ti líbí nejvíc?“
Když k nám přišla prodavačka, bez váhání jsem ukázala na bílé šaty, velmi podobné těm, co jsem ztratila. Esmarien se rozesmál: „Zase bílá? Vsadím se, že bílá se ti nejvíc hodí k tomu, abys naštvala obra!“
Taky jsem se zasmála. I když tam byly šaty růžové, zlaté, stříbrné i bleděmodré, ty bílé mě prostě magicky přitahovaly. Když jsem si je oblékla, Esmarien mě popadl a začal se se mnou radostně točit. „Jsi tak krásná, jako víla, jako nevěsta bílá…“ zpíval mi do ucha. Smáli jsme se, pak šli spolu ven, mezi oslavující…
Obdivovali jsme majestátního ohnivého koně, kterého vedli náměstím. Byl tak nádherný, že se nám tajil dech.
„Takového koně chci taky!“ vyhrkli jsme oba současně. Esmarien se hned rozhodl, že si ho pořídí. Budeme se na něm projíždět, vzneseme se vysoko a poletíme až do nebe…
Jenže se tu objevil Marmond i se se svými stíny přímo před námi a okamžitě nám zkazil náladu. „Musí ihned zpátky do věže!“ zasyčel.
Esmarien mě ochranitelsky schoval za svá záda. „Nemusí! Ty ji nikam neodneseš, Marmonde!“
Marmond jen zahučel a probodl mě pohledem: „Co to má zase na sobě? Pán se bude zlobit! Kde jsou ty černé šaty?!“
„Proč ti na tom vůbec záleží?“ smál se mu Esmarien. „Uklidni se, jsme na oslavě. Přece nebude slavit v černém!“
Marmond byl ale nesnesitelný a trval na tom, že mu musíme říct, kde ty černé šaty zůstaly. Esmarien mu tedy ukázal na ulici k salonu, kde jsme je nejspíš zapomněli. Marmond i se stíny okamžitě zmizel. Vyměnili jsme si s Esmarienem pobavené pohledy. Ten Marmond je vážně divný.
Šli jsme dál, až do samého centra oslav, ale Marmondův výstup mě rozesmutněl. Esmarien si všiml, že jsem rozladěná.
„Taky mě ten Marmond rozmrzel,“ přiznal. „Víš co? Prolítneme se na tom koni teď hned!“
Vytáhl mě do davu před ohradou s koníky a procpal nás až úplně dopředu. Ignoroval nespokojené hlasy lidí za námi a prostě mě protáhl přes zábrany dovnitř.
„Tak co, kterého si vybereme na naši první kouzelnou jízdu?“
Majitel se k nám hnal a křičel, že nejsme na řadě, ale jeden Esmarienův pohled stačil k tomu, aby všichni v mžiku ztichli. Esmarien odvázal nejbližšího koně, vysadil mě do sedla a hned si naskočil za mě. „Tak letíme!“ poručil koni. „Na nic nečekej! Prostě vzlétni, teď hned!“
– Kouzelná jízda-
Krásný koník se rozběhl a po chvíli se s námi skutečně vznesl k nebi. Bylo to naprosto magické. Esmarien mě pevně svíral v náručí a do ucha mi tiše zašeptal:
„Snad jsem tímhle aspoň trochu odčinil to, co jsi zase musela prožít u obra?“
Jen jsem vděčně přikývla. Před námi se z nočního oparu vynořila křišťálová věž, hrající všemi barvami. „Půjdeme se tam podívat?“ navrhl Esmarien.
Koník nás donesl až k jejím ochozům. Když jsme seskočili, Esmarien ho poslal zpět. Rozhlížela jsem se kolem a připadala si jako v jiném světě – bylo tu tolik lesku, barev a záře, až mě z toho bolely oči. Esmarien mě posadil na obrovské, červené skleněné jablko a sám se usadil na zlaté. „To byla jízda, co? Doufám, že nejsi zklamaná,“ usmál se.
Zakroutila jsem hlavou. „Nejsem. Bylo to kouzelné. Ale jak se teď z té věže dostaneme dolů?“
Esmarien se znovu rozesmál. „No, buď hezky po svých sejdeme schody, nebo se chceš sklouznout po zábradlí?“
„Chci se klouzat!“ vyhrkla jsem a smích se rozlehl prázdnou věží.
Esmarien mě vzal za ruku. Všichni ve městě slavili, takže jsme tu byli úplně sami. Sjeli jsme po zábradlí točitého schodiště až úplně dolů. Dopadli jsme na tvrdou zem s tlumeným žuchnutím, které sice trochu zabolelo, ale náš smích to neumlčelo. V tu chvíli se obloha nad námi rozzářila prvními výbuchy ohňostrojů. Sedli jsme si k oknu v přízemí věže a mlčky sledovali ty měnící se barevné květy na nebi.
„Co by sis nejvíc přála v roce Ohnivého koně?“ zeptal se mě po chvíli Esmarien.
Pokrčila jsem rameny a s nadějí v hlase se ho zeptala: „Přál by sis, aby tenhle rok byl jenom náš?“
Esmarien zvážněl. „To víš, že přál. Jen nevím, jestli to bude možné… však víš. S Marmondem za zády a s tím hrozivým obrem.“ Povzdechl si a jeho hlas zněl unaveně. „Byl jsem si jistý, že se ke mně Marmond nedostane. Ale pak mi to došlo. On se dostane úplně všude – skrze tebe. Máš ho pod víčky. Vidí tě, vidí mě, vidí všechno… a skrze něj i obr. Jeho magie je příliš silná, je spojená s tvým znamením. Ale Marmond ho neovládá. Myslím, že tvoje znamení zkrotit nedokáže. I když ti ho uspí, znovu v tobě vzplane a vystřelí jako blesk, který on nezastaví. Proto je tím tak posedlý.“
Vzal mou levou ruku a zahleděl se mi do dlaně. Znamení teď spalo, nebylo vidět vůbec nic. Jen prstýnek od Esmariena tichounce zářil jako symbol klidu a bezpečí. Objali jsme se a zůstali tak v tichu velmi dlouho.
„Je čas zmizet domů,“ zašeptal nakonec smutně.
Když jsem osaměla, ještě dlouho jsem se dívala z okna do nebe. Moje mysl byla stále tam nahoře, v oblacích na ohnivém koni, a bylo tak těžké přijmout, že mě čeká jen další všední den bez Esmariena…
Hlasité předčítání