1. Zpátky u obra v Temnovišti 😈
–Po tom, co se Norman ztratil někde sám v horách a nechal mě samotnou u léčitele ve vesnici, se tam objevil Ínemak.
Na jednou u mě stál a vyděsil léčitele i jeho ženu. Pobaveně se zasmál a zahřměl:
,,Neděste se, jen ji odnesu k sobě. Norman je pryč. Tak tady jejich společná cesta skončila.”
Vyzvedl mě do náruče a zmizel se mnou do jeho hradu. Usadil se se mnou ke stolu a zeptal se:
,,Tak co, jak bylo s Normanem v horách?”
Podívala jsem se na Ínemaka. Tvářil se legračně, šklebivě a nejspíš všechno sledoval tím jeho tajným kouzelným kukátkem. Povzdechla jsem.
,,Bylo to fajn…až na ten konec– moc mi vadí, že Norman odešel beze mě.”
Ínemak se trochu pousmál a kývl na mě, zavrčel:
,,Ale vydrželi jste to spolu celkem dlouho, bez malérů, až se Norman vrátí, zavřu ho do vězení, nic jiného si nezaslouží, co?”
Jeho temné oči se zaleskly, koutky se mu zvedly do toho jeho zlého úsměvu. Protivně vrčel:
😈,,Žádný Norman! Ani žádný Marmond a už nikdy nikdo další…!”
Vstal,vyzvedl mě do náruče a zmizel se mnou do věže.
Fňukla jsem:
,,To mi necháš takto hnusný krvavý skvrny?”
Ínemak na mě zafuněl:
,,Ve věži na tom nezáleží! Zůstaneš tady, dokud ti to nezmizí, už nikomu nedovolím, aby tě chtěl uzdravovat! Možnosti se vyčerpaly. Tak tu budeš v klidu odpočívat a ani se odsud nepohneš!”
S tím jsem nesouhlasila, začala jsem brečet:
,,Nechci být ve věži! Co když tu umřu? Ty chceš, abych ve věži umřela?”
Ínemak mě začal uklidňovat. Najednou slíbil:
,, Když se uzdravíš, pošlu ti sem Ohyna…nebo tě vezmu na oslavu na lodi k Moranovi, co?”
Přikryl mě až po nos, pohrozil:
,,A žádný stíny! Važ si bezpečí věže. Zůstaneš tady pro své vlastní dobro, slibuj!”
Neslíbila jsem, brečela jsem. Ínemak na mě naštvaně povzdechl, pak zmizel. Asi už mě měl dost.
Hlasité předčítání