– Před oslavou –
Obr Ínemak mě a Marmonda poslal před oslavou do věže. Poručil nám, abychom tam v klidu odpočívali, než pro nás přijde a vezme nás s sebou. Jenže Marmond byl moc protivný. Nejen kvůli tomu, že se tam objevil Esmarien a oba se strašně pohádali, ale celkově se choval hrozně nervózně. Esmariena nakonec poslal pryč. Ten zmizel bez rozloučení, a když jsem se rozbrečela, Marmond mi domlouval, abych to pochopila – prý je pro nás pro všechny lepší, když bude Esmarien pryč.
Neměla jsem vůbec náladu někam chodit. Otravovala jsem Marmonda, aby mi dal tu knihu, do které uvěznil stín s černou růží. Chci, aby ho odtamtud dostal ven, když už tu není Vladava. Marmond se ale šíleně naštval, nechtěl o tom ani slyšet a donutil mě vypít uspávací lék…
– Špatný sen –
Ve snu se Esmarien otrávil. Vypil úplně všechny lektvary, které zůstaly po jeho mrtvém příteli čaroději v tajné skrýši ve sklepě. Pak ležel nehnutě na zemi jako mrtvý. To mě tak vyděsilo, že jsem se probrala s výkřikem. Přemlouvala jsem Marmonda, abychom šli hned za ním a zkontrolovali ho, jestli je v pořádku.
Marmond mi ale začal o Esmarienovi vyprávět něco hrozně zlého. Řekl, že jsou mé obavy zbytečné a sen je jen zrcadlením mého vlastního strachu. Pak mě chytil, zblízka se mi podíval do očí a spustil: „On je nesmrtelný, nadobro! Jenže svoji nesmrtelnost nikdy nikomu nedokáže předat dál. Jeho prokletí je nezvratné, jeho podstata se nikdy nevzdá života, ale ten tvůj obdivovaný Esmarien je pěkně prolhaný lišák! Je nebezpečný a to, co ti o sobě napovídal, jsou jen lži. Povím ti pravdu, kterou tají a kterou vím jen já! Každý, koho chtěl proměnit, aby s ním zůstal na věky, se proměnil v prach. Každý, kdo si přeje být jako on, zemře… Proto je tak osamělý, nemá žádné přátele, nemá nikoho! Je odsouzen bloudit sám nocí navěky a pít krev nestvůr, protože lidská krev mu nestačí. Raději na něho zapomeň. Jeho jediné kousnutí tě promění v prach, to chceš?“
– Nevěřím –
Odtáhla jsem se od Marmonda, zakroutila hlavou a vykřikla:
„Tobě nevěřím ani slovo! Esmarien by mi nikdy neublížil a věřím mu víc než tobě! A není osamělý, má přece pavouky a kočky. A taky nás dva! Když to jde, tak za ním jdeme. I pro tebe je to přítel, i když se pohádáte. Proč o něm takhle mluvíš?“
Marmond se naštval, ušklíbl se a zahučel: „Já ti nelžu. Jen se ti snažím vysvětlit, že strach o Esmariena je zbytečný, obávej se raději o sebe. Tvůj Ínemak už tě má dost, neví, co s tebou. Chce tě sice chránit, ale ty se chováš hrozně nevděčně. Nedokážeš ocenit jeho snahu. Jak myslíš, že ti to bude dlouho snášet?“
Zabořila jsem obličej do polštáře a znovu se rozbrečela. Najednou mi byl Marmond strašně protivný. Vadilo mi všechno, co řekl. Když pak přišel Ínemak, aby nás vzal na oslavu, nechtělo se mi a dělala jsem, že spím. Marmond obrovi řekl, že mi dal lék na spaní, protože jsem byla nesnesitelná. Navrhl, aby mě tu nechal, protože jinak myslím jen na Esmariena. Obr se naštval a poručil Marmondovi, aby přivolal stíny, které mě budou hlídat. Oba pak odešli na oslavu a mě nechali ve věži pod dohledem stínů. Nespala jsem, jen jsem tam nehnutě ležela. Všechno, co mi Marmond řekl, mi strašilo v hlavě. Chtělo se mi pořád brečet. Proč to vůbec říkal?
– Další zlý sen –
Do věže se dostal jiný stín a ty Marmondovy do sebe pohltil. Pak mě zvedl do náruče a někam odnášel. Nemohla jsem se pohnout ani promluvit. Najednou to byl Esmarien – nesl mě podivným podzemním tunelem a všude kolem se vznášely přízraky a stíny. Vtom na nás zezadu volal Marmond. Neměl na sobě svůj plášť a tělo měl pomalované zářivými znaky. Esmarien mě však pevněji stiskl a oba jsme se rozplynuli do tmy.
Ten sen mi úplně sebral energii. Byla jsem strnulá, neschopná otevřít oči, pohnout se nebo vydat hlásku. Pak mě ale začalo pálit znamení v levé dlani a horkost se mi rozlila do celého těla. Najednou jsem prudce vykřikla: „Pomoc!“
– Nýrloth Ená –
Seděla jsem pořád ve věži, když se u mě objevil můj stín – Nýrloth Ená. Marmondovy stíny už byly pryč. Můj ochránce mě hned uklidnil: „Ty se ničeho bát nemusíš. Jsem tu, abych tě chránil. A Esmarien bude vždycky stát při tobě.“
Pak mi vyprávěl, že se byl podívat na oslavě. Prý by se mi tam stejně nelíbilo a obr by mě poslal zpátky do věže spát. Zaprosila jsem ho, aby mě vzal k Esmarienovi. Splnil mi přání, zvedl mě a odnesl za ním.
Esmarien seděl smutný a opuštěný v síti na útesech. Když jsem se tam se stínem objevila, s radostí si mě k sobě stáhl. Okamžitě jsem mu pověděla o všem, co o něm Marmond říkal, i o svých děsivých snech.
– Esmarien se rozesmál –
Esmarien se nejdřív jen rozesmál. Pak ale vážněji pokýval hlavou a potichu řekl: „Marmond ti o mně řekl možná pravdu, ale neboj se, není to tak zlé. Však Marmonda znáš, vždycky všechno hrozně přehání. A hlavně se neboj mě ani o mě. Ten Marmond je tak tragicky dramatický, až nevím, jestli se smát, nebo plakat. Hlavně je ze mě zklamaný. Nejspíš si ho budu muset nějak udobřit. Myslím, že bude mít brzy narozeniny. Co kdybychom pro něj vymysleli nějaké překvapení?“
Nějak jsem si nedokázala představit, co by tak mohlo Marmonda překvapit. Podívala jsem se na Esmariena; vypadal zamyšleně, možná nad tím samým zrovna uvažoval. S Marmondem je to těžké, jeho jen tak něco nepřekvapí. Po chvíli přemýšlení se ale Esmarien usmál:
„Tak mě napadá jedině nějaký kouzelný dort. Ale ne jen tak obyčejný! Měl by Marmonda už od pohledu rozesmát, aby se přestal zlobit a chtěl s námi vůbec slavit, když teď drží s tím svým oblíbeným obrem.“
Pak mě Esmarien vzal do Barevného města. Procházeli jsme se tam, nakukovali do výloh a vymýšleli pro Marmonda ten nejlepší dárek.
– Kostkovaná Handula –
Pak jsme v jedné cukrárně zahlédli Handulu. Sice se s Marmondem rozešla, ale co když toho lituje? Nevím proč, ale šla jsem rovnou za ní a pozdravila ji. Nejdřív asi přemýšlela, kdo vůbec jsem. Když si konečně vzpomněla, jen pohodila hlavou a vyhrkla:
„S Marmondem nechci mít už nic společného! Jestli tě za mnou posílá, tak mu vyřiď, že jeho kouzla už na mě neplatí a vůbec mě nezajímá!“
Otočila se a odešla. Esmariena to hrozně rozesmálo, udělal legrační gesto a vydechl:
„Asi špatné načasování. Handula je nejspíš příliš hrdá, než aby přiznala, že by jí Marmond mohl chybět. Nebo myslíš, že jí vážně nechybí? Všimla sis, co měla na sobě? To byla taková nevkusnost! Celá kostkovaná, vypadala jako šachovnice… Ehm, já chci taky kostkovaný oblek! Musím se jí zeptat, kde ho sehnala.“
Úplně jsem se zhroutila smíchy. Esmarien ještě pobaveně dodal: „Potřebuju, aby si na mé kostkované hrudi lidé chtěli zahrát partičku šachů!“
Když jsme se konečně dosmáli, Esmarien zamyšleně řekl: „Asi bychom Marmondovi neměli říkat, že jsme potkali Handulu. Co kdyby ho to rozesmutnilo? Myslím, že mu to, že se rozešli, vadí mnohem víc než té kostkované Handule.“
Souhlasila jsem s ním. Marmondovi o ní nic neřekneme. Ale co když si na ni vzpomeneme přímo před ním a bude se nám chtít smát?
Esmarien mě vzal pod paži a uchechtl se: „Tak mi řekni, co vede ženu k tomu, aby si na sebe oblékla takovou nezapomenutelnou šílenost? Tohle mi asi vážně dlouho zůstane v paměti…“
Abychom se trochu uklidnili, šli jsme do Křišťálové věže. Je to tam moc krásné, akorát že dnes tu bylo dost lidí, a tak se Esmarien rozhodl, že až nahoru nepůjdeme. Zastavili jsme se v mezipatře, pak jsme se posadili na zábradlí a sjeli dolů jako na klouzačce. Dole jsme žuchli na zem, Esmarien se praštil do hlavy a křikl: „Au! Já vidím místo hvězdiček samé kostky!“
Smáli jsme se tak hrozně, že jsme se ani nedokázali zvednout.
– Marmond bez legrace –
Najednou nad námi stál naštvaný Marmond. Přísně na nás ukázal a zahrozil: „Jestli se obr dozví, že vy dva jste se zase sešli, asi to nikomu z nás jen tak neodpustí! Zapomínáte, že já zodpovídám za to, abych tomu zabránil? Tohle mi nedělejte!“
Marmond mě vyzvedl ze země. Esmarien taky vstal a nešťastně si povzdechl: „Ách jo, Marmonde… Nemáš náhodou slavit s obrem v Temnovišti?“
Marmond jen vztekle zasyčel: „Právě proto mě poslal, abych ji zkontroloval ve věži, jestli ještě spí. Tohle se obr nesmí dozvědět!“
Nechtělo se mi Esmariena vůbec opouštět, ale Marmond nedovolil, abychom se vůbec rozloučili. Popadl mě a odnesl rovnou za obrem na oslavu.
– Oslava je u konce –
Ínemak už byl opilý a hrozivě na mě vrčel. Vedle obra seděl král Moran a snažil se ho nějak zabavit, aby na mě nebyl tak přísný. Marmond se uklonil a oznámil, že už toho má pro dnešek dost a rád by se vzdálil. Ínemak na něho jen mávl, aby šel. Když Marmond zmizel, zvedl se i Moran s tím, že už také bude končit. Postupně se všichni kolem rozloučili a odešli. Hudba dozněla, po stole se povalovaly zbytky jídla, prázdné poháry… pochodně už také dohořívaly.
Ínemak poručil Ohynovi, aby začal uklízet ze stolu a nepostával jen tak u krbu. Pak se na mě zamračeně podíval a zavrčel: „Přišla jsi o oslavu, celou jsi ji prospala. A co teď s tebou, když Marmond odešel?“
Pokrčila jsem rameny, nenápadně se dívala na Ohyna, jak sbírá nádobí ze stolu a zeptala se obra: „Mám jít zpátky do věže?“
Ínemak zívl a souhlasil: „No vidíš, líbí se mi, že jsi pochopila, kde je tvé místo. Půjdu tě tam zavřít a zůstaneš tam, dokud pro tebe nepřijdu nebo nepošlu Marmonda. Teď tě půjdu uložit…“
– Ve věži –
Když mě Ínemak odvedl do věže, skoro hned zase zmizel a nechal mě tam potmě, úplně bez světla. Varoval mě a nutil mě slíbit, že nebudu přivolávat stíny a z věže se ani nehnu. Tak jsem mu to slíbila. Jenže sotva odešel, hned jsem toho litovala. Ve věži bylo ticho. Takové ticho, které mě nutilo přemýšlet o všem, co se během dne stalo.
Do tmy jsem potichu zavolala svůj stín. Objevil se u mě okamžitě a prozradil mi, že Marmond je zrovna u Esmariena, abych za nimi raději nechodila. Tak jsem zůstala ve věži ve společnosti svého stínu. Aby mě potěšil, zapálil svíčku a hned to ve věži bylo snesitelnější. Vyprávěl mi, že se na oslavě na chvíli ukázal dokonce i král Silver. Stín toho napovídal tolik, až mě po chvíli přemohl těžký spánek…
