✨ –Unavený obr-

Hned po návratu z výletu do hradu se Marmond s obrovým dovolením vzdálil, aby se dal do pořádku. Nechal mě s Ínemakem v jeho komnatě a odešel. Seděla jsem u krbu a vadilo mi, že je Marmond pryč. Ínemak byl po cestě unavený, ležel na posteli a vrčel:

„S tebou si žádnou zábavu neužiju. Jsi věčně omámená Marmondovými lektvary. Když nespíš, tak brečíš, když nebrečíš, tak jen zamyšleně sedíš. Vzpamatuj se. Vzal jsem tě na nádherný výlet, který jsi skoro celý prospala. Ani ta Vladava mě nebavila, byla otřesná. Abys věděla — vás dvě už sebou nikam nevezmu a nechám vás spolu zavřené ve věži!“

Nevím proč, ale rozesmálo mě to. Ínemak se ušklíbl a dodal:

„Myslel jsem to vážně. Zajímalo by mě, která z vás dvou by to ve věži přežila dýl.“

Podívala jsem se na obra. Měl zavřené oči a bylo vidět, že o tom, co právě řekl, opravdu přemýšlí. Začala jsem se obávat. Zeptala jsem se:

„A co bych měla dělat, aby tě to pobavilo? Pořád na mě jen vrčíš. Kvůli všemu se zlobíš nebo mi všechno zakazuješ. Nelíbí se ti, když mluvím, ani když nemluvím. Měl bys mě nechat odejít, když tě to se mnou nebaví.“

Obr najednou otevřel oči a zařval:

„Co žé?! To by se ti líbilo vyměnit mě za zrzouna! To se nikdy nestane, s tím nepočítej!“

Zasmála jsem se: „Dobře, tak za koho tě můžu vyměnit?“

Ínemak se rozčílil, vstal, chytil mě pod paže a vyzvedl mě vysoko nad sebe. Zabouřil:

„Ty mě za nikoho vyměňovat nebudeš! Jsme nerozluční!“

Zakřičela jsem na obra: „Nejsme! Před chvílí jsi řekl, že mě zavřeš s Vladavou do věže a necháš mě tam umřít!“

Ínemak se se mnou zhroutil zpátky do postele a zafuněl:

„Ty bys to stejně přežila. My oba víme, že bys tam s Vladavou beztak nezůstala. Odlítla bys s nějakým tvým mizerným stínem za zrzounem. Zatímco Vladava by tam pošla vzteky.“

Nevím proč, ale rozesmálo mě to ještě víc. Nakonec se tomu zasmál i Ínemak a ušklíbl se:

„Vidíš? Ani tě nemůžu nikam zavřít. Nechával jsem tě moc času s Marmondem. Bez něho se neobejdu… nikdo jiný tě tak jako on uhlídat nedokáže.“

Naklonil se nade mě a přísně řekl:

„Žádný stíny. Žádný zrzoun. A už nikdy nikdo další. Slibuj.“

Tak jsem to slíbila. Ínemak nespokojeně zakroutil hlavou a zamumlal:

„Jde se spát. A neopovažuj se někam mizet.“

✨ -Když obr zaspal- 

Chvíli jsem jen tak ležela a přemýšlela o obrovi. V komnatě byla tma. Rozhlédla jsem se — Ohyn u dveří nestál. Možná byl venku? Opatrně jsem vstala, chtěla jsem ke dveřím a otevřít je, jen abych se podívala, jestli tam opravdu je… ale pak jsem si to rozmyslela. Určitě by se mnou zase nechtěl mluvit a hned by mě donutil vrátit se k obrovi.

Dveře jsem nechala zavřené.

Sedla jsem si k oknu a dívala se do tmy. I když to obr zakázal, přivolala jsem svůj stín. Nýrloth Ená se objevil okamžitě. Vzal mě od obra pryč, ale hned řekl, že k Esmarienovi mě vzít nemůže.

„U Esmariena je Marmond,“ zašeptal. „A ten by tě hned odvedl zpátky k obrovi.“

To mě zabolelo, ale přesto jsem řekla, že tam chci jít. Že chci obejmout Esmariena.

Stín se nade mnou zavlnil a tiše varoval: „Být tebou, tak si to rozmyslím.“

Kývla jsem. A tak mě odnesl do houpací sítě nad útesy. Tam mě usadil do sítě.

„Povídej si se mnou,“ špitla jsem k němu, když se nade mnou vznášel jako temný závoj.

„O čem by sis chtěla povídat?“ zašustil.

„O tobě. Povídej mi o sobě,“ řekla jsem tiše.

Stín nesouhlasně zasyčel: „O sobě ti povídat nechci. Ale možná bys chtěla slyšet něco o Rohejšovi.“

Zadržela jsem dech. „Ano… prosím. Povídej mi o Rohejšovi. O tom s nalomeným rohem. Chci vědět, jestli žije.“

Stín se přiblížil, jeho hlas byl klidný: „Žije. Ale už není tím, kým býval. Přes snahy jeho blízkých, aby ho zachovali a netrpěl… vypil silný pohár zapomnění. Takže už nemusíš být kvůli němu smutná. Na to, co všechno prožil kvůli obrovi, si nepamatuje. Ani na tebe.“

Pohla jsem ramenem a přiznala: „Stejně jsem smutná. Je mi líto, že jsem ho zklamala. I všechny ostatní.“

Stín se ke mně naklonil, jeho hlas byl najednou nečekaně něžný: „Nemusíš být smutná. Chtěl jsem ti to říct, aby tě to netrápilo.“

Vzpomněla jsem si na jednorožce. „Moc ráda bych se projela na jednorožci,“ povzdychla jsem. „Ten na mě určitě nezapomněl.“

Stín se usadil vedle mě a jemně rozhoupal síť. „Odpočívej tu se mnou. Jen tak v klidu. Než se obr probudí… a budeš se muset vrátit.“

Zavřela jsem oči. Ucítila jsem vůni růží. Vzpomněla jsem si na Esmarienovu zahradu a přála si tam být. Zdřímla jsem.

A pak jsem se vyděsila — protože u mě stál…

✨ -Marmond-

Marmond zastavil síť. Podívala jsem se na něho — byl zase upravený, temný, černý jako havran. Protivně na mě promluvil:

„Zase jsi utekla? Proč to děláš, když víš, jak moc to obra naštve.“

Zasmála jsem se: „Tak můžeš být rád, že mě odneseš k obrovi. Aspoň tě kvůli mně potřebuje.“

Marmond zakroutil hlavou a zahučel: „Varuju tě. Tohle nedělej. Nespoléhej na to, že ti tvoje útěky bude donekonečna tolerovat. Až tě zavrhne a zabije, bude pozdě.“

Nevím proč, ale to, co řekl, mě vůbec nevyděsilo. Zívla jsem a unaveně odpověděla:

„Obra to už se mnou nebaví. A mě to s ním taky nebaví. Říkal jsi, že se mi splní přání, když padala hvězda. Ale nic se nesplnilo.“

Najednou se mi chtělo brečet. Marmond mě vytáhl ze sítě, postavil na zem, vzal mě pod paži a pobídl:

„Vzpamatuj se. Nezačínej zase brečet. Trochu se projdeme a hned tě ta protivná nálada přejde.“

Odsekla jsem: „Nepřejde. Leda by se stal zázrak.“

Marmond se syčivě zasmál a vydechl: „Co ty víš. Třeba se už nějaký zázrak stal.“

Zavrzala jsem: „To bych ráda věděla, jaký.“

Marmond se ke mně naklonil a zašeptal: „Třeba ten, že jsem tě našel dřív, než se obr probudí. A můžu tě nenápadně vrátit, aniž by se dozvěděl, že jsi mu utekla.“

Zamračila jsem se, ale než jsem stihla něco říct, Marmond mě zvedl do náruče. Přenesl mě tak rychle zpátky do hradu, až mě to vyděsilo.

Ínemak právě vstával. Když jsme se s Marmondem objevili v komnatě, zamračeně zahučel:

„Kde jste byli?“

Marmond okamžitě vyhrkl: „Pohoupat se v síti, můj pane. Je pod dozorem.“

Ínemak nade mnou zakroutil hlavou: „Ty mě s tím neštvi. Měla jsi být u mě…“

✨ –Hlučná Vladava-

Najednou se do komnaty přiřítila Vladava. Pořád celá oteklá, rudá vzteky, a hned spustila:

„V léčírně jsou samí neschopní léčitelé! Místo aby mi pomohli zbavit se oteklosti, dali mi o několik velikostí větší šaty i boty! A prý se nemám tak utahovat, neb mi to škodí… Okamžitě je nechám všechny nalít vodou k prasknutí! A chci, můj pane, abys místo těch šarlatánů povolal ty nejlepší léčitele z nejlepších! Tihle se hodí tak akorát dát roztrhat bestiím! Jsem princezna a vyžaduji speciální péči!“

Přišlo mi to k smíchu. Zabořila jsem tvář do Marmondova rukávu a rozesmála se. Vladava si toho všimla a vyštěkla:

„Tak já jsem ti k smíchu? Co bys dělala, kdyby se to stalo tobě, no?!“

Ínemak na ni zavrčel: „Sotva vstanu, a už je tu tolik hluku. A to tu ani není Norman s jeho bandou.“

Vladava okamžitě ukázala na mě: „Určitě je to všechno její vina! Když byla ona nemocná v léčírně, byla jsem v pohodě. A hned jak se uzdravila, tak jsem se z ní roznemohla! Nepřijde vám to divné?“

Konečně se objevil Ohyn. Obr na něj nervózně zavrčel:

„Zařídíš pro Vladavu nové léčitele. A odvedeš ji do věže. Nemám na ni náladu.“

Vladava se nedala: „Měl bys ji, můj pane, potrestat! Jsem nemocná jen kvůli ní! Určitě na mě seslala nějakou strašnou kletbu, se kterou si neporadí ani ten tvůj mizerný neschopa Marmond!“

Obr sotva zadržel smích. Zafuněl: „Marmonde! Postarej se ve věži o Vladavu, dokud jí Ohyn nesežene nové léčitele.“

Marmond se uklonil a odvedl Vladavu pryč. Když byli všichni pryč, obr se obrátil ke mně. Zvedl obočí a zeptal se:

„Co máš společného s onemocněním Vladavy? Neřekneš nic na svoji obhajobu?“

Zarazila jsem se. Podivila jsem se, že tomu Ínemak vůbec věří.

„Vždyť je to nesmysl,“ řekla jsem. „Přehání. Nemám s její nemocí nic společného.“

Obr si povzdechl. Chytil mě a usadil si mě na klín. S obavou pronesl:

„Její společnice ještě na lodi někam zmizela. Moran řekl, že v moři neskončila. Prý ji odnesl nějaký tvůj přízrak. To tvrdila Vladava i Marmondovi, když jsi spala. Marmond sice přísahal, že to není žádný tvůj přízrak, ale Vladava mu to moc nevěří. ”

V tom přišel k obrovi na návštěvu…

✨ -Král Moran-

Moran vypadal znuděně. Sedli si s obrem ke stolu a popíjeli. Ínemak mu povyprávěl, co zase vyváděla ta hrozná Vladava. Tentokrát se Moran skoro nesmál — tvářil se zamyšleně. Pak promluvil:

„Bylo by nejlepší, kdybys ji doprovodil domů. Jinak se jí nezbavíš. A žádné její návrhy, stížnosti ani okolnosti už tě nemusí zajímat.“

Ínemak zavrčel: „Nechce domů, když je nemocná. Trvá na tom, že když onemocněla na našem společném výletě, musím se postarat, aby se zase uzdravila. Nejraději bych ji zavřel do truhly a hotovo, jenže…“

Nedořekl, protože se oba rozesmáli. Moran připomněl:

„Už jsi ji tam přece jednou zavřel. A pak jsi tu měl celou Vladavovic šílenou armádu.“

Obr nespokojeně zavrčel: „No vždyť! Ale dostal jsem od její rodiny za to, že Vladavu propustím z truhly, docela slušný poklad. Jenže jsem jim musel podepsat slib, že už ji do truhly nikdy neuvězním. Proto je tak přidrzlá. Ví, že když jí zase něco provedu, její rodina ji vykoupí. Myslí si, že když je kdovíjak zajištěná, může si dovolit všechno.“

Moran na něj zafuněl: „Takže přemýšlíš, jak od Vladavovic získat další balík.“

Obr se rozesmál — a Moran to vzal jako kladnou odpověď. Když si už po několikáté připili, Moran se zvedl od stolu a zamručel:

„Nějak jsem ti tu zdřevěněl. Neměli jsme být náhodou na soubojích?“

Ínemak se podíval na mě. Do teď jsem u něj seděla v klidu. Ztěžka vstal od stolu a postavil i mě. Zívl, protáhl se a zařval. Moran se tomu zasmál. Ínemak unaveně odfrkl:

„Nemám náladu na souboje. Necháme je na později. Půjdeme se před večeří projít, aby ses oddřevěněl.“

Připadalo mi, že jsou oba nějak přesezení a sotva šli. Byla jsem ráda, že mě nevezmou na souboje, ale jen na procházku.

Po chvíli se u nás objevil Marmond a stěžoval si na Vladavu:

„Snad se pán nebude zlobit, že jsem ji uspal, ale byla příliš skuhravá.“

Tomu se Moran s obrem šíleně zasmáli. Ínemak na Marmonda zavrčel:

„Jak to, že Vladavě nedokážeš pomoct a zbavit ji té oteklosti?“

Marmond zvážněl: „Vladava snědla nějaké velmi vzácné houby. Zůstaly v jejím těle a rozrůstají se uvnitř ní — proto je tolik oteklá. Už jsem jí dal další lektvar na odstranění těch hub. Léčitelé i tlustoch jí doporučili speciální studenou stravu a studené koupele, protože houby se šíří teplem. Vladava to odmítla. Jed na odstranění hub je nebezpečný i pro ni samotnou.“

Představa, že ve Vladavě rostou houby, byla děsivá. Obr s Moranem se podivili:

„Co to snědla za houby? A jak k nim přišla?“

Marmond se ušklíbl a vysvětlil:

„Tyhle houby nejspíš získala od své společnice. Měly jí vyléčit jizvy a obnovit kůži. To se sice povedlo… ale za jakou cenu.“

✨ -Později u večeře-

U stolu se sešli noví léčitelé, které obr pozval kvůli Vladavě. Vladava se tvářila rozespale, její černé, jinak upnuté šaty měla rozvázané a přes sebe jen nedbale přehozený plášť. Vypadala děsivě — oteklé tváře, brada, krk… možná celé tělo.

Ohyn se na mě ani nepodíval.

Všichni mluvili jen o Vladavě. Zase mě obvinila, že za její stav můžu já. Marmond se mě zastal a vyčetl jí, že neměla jíst houby, když nevěděla, jak je použít. Asi jich snědla moc najednou. Její společnice jí to měla vysvětlit… jenže ta zmizela.

Vladava se na mě znovu rozkřičela, že jsem na ni poslala svoje stíny. Řekla jsem, že to není pravda.

Před obrem jsme se hádaly. Vladava ječela přes celý hlavní sál, že když kvůli mně přišla už o druhou společnici, žádá náhradu. Obr toho měl dost a nařídil Marmondovi, aby mě odvedl do své komnaty.

Chvíli jsem Marmondovi v náruči brečela, než mě uspal.

✨ –Strašidelný sen-

Ve snu Vladava rostla a zvětšovala se, až byla větší než Ínemak. Všichni před ní utíkali. Roztrhla i pouta, kterými ji obr spoutal. Když mě chtěla chytit, zasáhla jsem ji bleskem z dlaně — ale nezastavilo ji to. Chytila mě a zmáčkla ruku se znamením tak silně, až to zabolelo.

Vykřikla jsem a probudila se.

Ležela jsem pořád v obrově komnatě. U dveří stál Ohyn. Bylo mi divně slabo, nemohla jsem se pohnout. Pomalu jsem vytáhla levou ruku zpod přehozu — nic na ní nebylo. Ulevilo se mi.

Zavolala jsem na Ohyna. Napřed dělal, že neslyší, pak ke mně neochotně přišel.

„Chceš pít?“ zeptal se.

Zamračila jsem se. „Nechci pít. Měla jsem děsný sen… Vladava byla větší než Ínemak a chtěla mi ublížit.“

To Ohyna rozesmálo. Sedl si ke mně a povzdechl: „Uklidni se. Jsem tu s tebou.“

„Kde je obr?“ zeptala jsem se.

Ohyn se zamračil: „S Marmondem u Morana. O Vladavu se starají noví léčitelé. Nic strašného se neděje.“

Napadlo mě, že je naštvaný, že mě musí hlídat, když by měl mít volno. Zaprosila jsem:

„Ohy, prosím… je mi z toho snu špatně. Zůstaneš tu se mnou?“

Nechtěl. Vstal a šel zpátky ke dveřím. Křikla jsem na Ohyna:

„Zavolám svůj stín a zmizím ti za někým, kdo mě rád přijme s otevřenou náručí!“

To ho dopálilo. Prudce se otočil: „Ty mě takhle k sobě nutit nebudeš!“

Zasmála jsem se: „A jak jinak tě mám nutit? Mám raději brečet?“

Ohyn si ke mně unaveně lehl, hlasitě zívl a poručil: „Raději zavři oči a spi.“

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se.

Pokrčil ramenem. „Nevím. Už se mě na nic neptej.“

Bylo mi z Ohyna do pláče. Jestli usne, uteču mu. Chvíli jsme spolu odpočívali. Lehla jsem si na jeho rameno. Ohyn se syčivě zasmál:

„Máš těžkou hlavu.“

Taky jsem se zasmála: „A ty máš moc tvrdý rameno.“

Ohyn mi setřásl hlavu ze svého ramene: „Tak si lehni na polštář.“

Začali jsme se smát oba. Ohyn připomněl:

„Vzpomínáš, jak jsi na mě tenkrát vyházela všechny polštáře z postele?“

Kývla jsem: „Jo. Když jsi tam tak protivně stál u dveří a nechtěl jsi jít zatopit.“

Ohyn zafuněl: „Co žé? No počkej, já ti dám protivně. Byla jsi protivná vždycky jen ty!“

Vzal polštář a praštil mě s ním. Vzala jsem svůj a chtěla mu to oplatit.

V tom se ozval strašlivý jekot. Oba jsme ztuhli.

„To bude nejspíš Vladava…“ odfrkl Ohyn.

„Kdo ví, co se jí stalo,“ podivila jsem se.

Ohyn se ušklíbl: „Půjdu to zjistit.“

Vstala jsem. „Můžu jít s tebou?“

Ohyn pokrčil ramenem. „Jak chceš.“

Vzala jsem ho za ruku. „Chci jít s tebou.“

✨ -Co se stalo Vladavě-

Když jsme vyšli z obrovy komnaty, řev Vladavy se ozýval po celém hradě. Když jsme došli až k ní a chtěli vědět, co se stalo, že tak ječí, oba jsme se vyděsili.

Přede dveřmi hlavního sálu leželi mrtví stráže, někteří posluhovači od Vladavy a i ti noví léčitelé…

Bylo to tak strašné, že se mi chtělo vykřiknout taky.

Ohyn popadl Vladavu i mě a rychle nás odvedl do věže. Tam nás uklidnil a řekl, že tu spolu máme počkat, že to musí jít okamžitě oznámit obrovi. Vladava se chovala hystericky a nechtěla ho pustit.

Řekla jsem, že zavolám stín, aby obrovi všechno oznámil, aby Ohyn nemusel nikam chodit. Nýrloth Ená se objevil hned a slíbil, že okamžitě mizí k Moranovi a všechno vyřídí.

Když zmizel, Ohyn se snažil Vladavu uklidnit. Bylo to těžké. Přišla o své služebnictvo i o léčitele. Co si teď počne?

Seděla jsem v křesle u krbu a přemýšlela, co se mohlo stát. Co když je zabila Vladava? Nikdy dřív se nic takového u obra nestalo… nebo jo?

Vladava tvrdila, že chtěli zabít ji, a proto prý nejdřív povraždili její služebnictvo i hlídače, protože ji bránili. Ale před kým? To bude muset vyřešit obr s Marmondem.

Vladava zoufale hučela, že nejdřív ta náročná plavba, kdy přišla o svou společnici, a teď tohle — prý nejhorší, co kdy zažila.

Během chvíle dorazil obr s Marmondem. Dokonce přivolali i starého věštce. Začali vyšetřovat, co se mohlo stát. Stráže a odchytávači u brány odpřisáhli, že bránou nikdo neprošel — dovnitř ani ven.

Vladava zničehonic vyjela proti mně:

„To určitě ona! Žárlí, že tu vůbec jsem, proto poslala na mě ty její mizerný stínový zabijáky! Ona je od začátku proti mně! Můj pane, měl bys ji hned na místě zabít, než se kvůli ní stane něco ještě horšího!“

Všichni se na mě podívali.

V tom se u mě objevil stín, vyzvedl mě do náruče a zastal se mě:

„S tím, co se tu přihodilo, nemá nic společného. Takto stínové bytosti neútočí. Ale záleží na vás, komu z těch dvou uvěříte.“

Ohyn si stoupl ke mně: „Hlídal jsem ji. Spala až do chvíle, než Vladava začala řvát.“

Vladava odsekla: „To nic nedokazuje! Mohla to naplánovat a domluvit předem!“

Marmond se ozval: „Do hradu se někdo mohl dostat spodním podzemním tunelem. Říkal jsem, že to tam není dobře zajištěné.“

Obr zařval: „Tunel je zajištěný! Hlídají ho Zoltygové, kterým nevadí stojatá voda. Dali by vědět, kdyby tudy někdo prošel!“

Marmond zakroutil hlavou: „Těm bych nevěřil. Zoltygové byli vždycky škodní.“

Obr zahřměl: „Tihle škodní nejsou. Platím jim dost, aby udržovali podzemní tunely v bezpečí!“

Stín zašuměl: „Než to vyřešíte, odnesu ji do bezpečí.“

Ínemak zahřměl: „Nikam ji neodnášej! Musí zůstat u mě!“

Ale stín se mnou i tak zmizel do tmy…