-Co se všechno doposud stalo, když byl stín Nýrloth Ená uvězněn v knize-
Byl už pozdní večer. Dřímala jsem u dohořívající svíčky a poslouchala písničky. Přiblížil se ke mně stín jako temný oblak. Chvíli nade mnou nehnutě postával.
Pak zašeptal:
„Přeješ si moji společnost?”
Kývla jsem a stín si povzdechl: „Byl jsem pryč tak dlouhý čas… chceš mi povyprávět o všem, o co jsem přišel?”
Usadil se vedle mě… pak se zasmál a zeptal se: „Smím tu s tebou takto odpočívat?”
Taky jsem se zasmála a odpověděla: „Jo smíš, jen přemýšlím nad tím, kdy tě Marmond uvěznil do knihy a jak ti to všechno povyprávět, aby to nebylo moc dlouhé.”
Stín se zamyslel: „Bylo to někdy v tu dobu, když jsi byla u Rohejše,” pak prohodil jen tak do tmy: „Ještě jsem zaslechl, jak se obr domlouvá s Marmondem i s Ohynem. Marmondovi poručil posílat ti zmatené a děsivé sny a Ohynovi přikázal, aby pro tebe k Rohejšovi šel, abyste spolu utekli a obr tak vyhrál tu sázku…”
Při vzpomínce na Rohejše mě bodlo u srdce, zesmutněla jsem a začala povídat, co všechno se pak přihodilo…
„Stalo se všechno tak, jak obr naplánoval. Bylo to zlé. Obr se na mě moc zlobil, že jsem se zdržela tak dlouho u Rohejše. Nechával mě s Marmondem ve věži. Pak mi obr řekl, že Rohejš s nalomeným rohem zemřel…”
Snažila jsem se nerozbrečet a povídala dál: „V té době se obr začal přátelit s hroznou princeznou Vladavou. Marmonda se mnou nechal dlouhý čas ve věži, protože jsme ho oba naštvali – já kvůli Rohejšovi a Marmond proto, že mi Rohejše nedokázal vymazat z hlavy. S Marmondem ve věži to bylo těžké, ale přes všechny hádky a neshody jsme se zblížili. Obr se tam konečně ukázal, ale když zjistil, jak na tom s Marmondem jsme, tak šíleně řádil, Marmonda zbil a uvěznil ho. Mě zavřel do zlaté klece, kterou má pověšenou u stropu v přijímacím sále. Ale dlouho jsem tam nevydržela. Obr se rozhodl mě zavřít do nepropustné truhly, odtamtud mě dostal někdo neznámý, pak jsem utekla… obr se to dozvěděl skrz Marmonda, a když mě našel, poslal mě i Marmonda na výlet, protože nechtěl, aby se někdo dozvěděl, že jsem se dostala z nepropustné truhly, ještě pořád řešil něco s princeznou Vladavou.
Na výletě s Marmondem jsem poznala v Barevném městě tajemný stín, ze kterého se po čase vyklubal upír Esmarien. Marmond na výletě onemocněl, obr pro nás přišel a vadil se s Marmondem, že mě pořádně nehlídal. Marmonda vyhodil a mě pozval na úplňkovou oslavu, kde jsem se seznámila s hroznou Vladavou. Chovala se ke mně hnusně a moje znamení na ni reagovalo bleskem. Z oslavy jsem zmizela…Pak jsem se propadla do takového smutku, že jsem už nedokázala dělat nic jiného než brečet.
V té chvíli za mnou přišel stín, upír Esmarien, začali jsme se přátelit. Když se to obr dozvěděl, tak jako vždy strašlivě zuřil, povolal zpátky Marmonda a dal mu hrozný úkol, aby zabil upíra Esmariena. Marmond to nezvládl, s upírem se taky začali přátelit. Protože nesplnil příkaz od obra, už u Esmariena zůstal…”
Stín tiše pronesl: „Moc mě mrzí, že jsem nemohl být s tebou.”
Vzlykla jsem: „Taky mě to mrzí, snažila jsem se Marmonda přemluvit, aby mi tě vrátil, ale marně. Trval na tom, že neporuší příkaz obra a musíš zůstat v knize… Nezapomněla jsem na tebe, a pak se to všechno přihodilo kvůli Vladavě. Marmond uznal, že je čas vrátit tě zpátky, jenže teď zase obr přikázal Marmondovi, aby zničil stín s černou růží, který chrání moje znamení, a já se toho moc obávám. Nechci, aby se to stalo.”
Stín zašuměl: „Bude to nerovný boj proti obrovu příkazu a Marmondovu odhodlání to vyplnit, jen aby se obrovi zavděčil a on ho zase přijal.”
Chtělo se mi brečet, ale stín se najednou zvedl a mě taky vyzvedl do náruče. Řekl, že se spolu proletíme, abych nebyla smutná. Jenže to nestihl… Stál tu najednou obr, který zahučel na stín: „Odnes ji do Temnoviště a pak zmiz!” Stín mě vzal k obrovi do hradu, pak hned zmizel…
-U obra-
Jako vždy byl obr nabručený a splihlý. Seděla jsem zamyšleně u stolu s obrem, který se na mě mračil. Vadilo mu, že mám na sobě zase bílé šaty. Zeptal se naštvaně:
„Od koho máš ty šaty?”
Pokrčila jsem rameny, bála jsem se, že když řeknu, že mám šaty od Silvera, tak mi je obr hned roztrhá, raději jsem odpověděla: „Nevím, nevzpomínám si.”
Ínemak vzteky praštil do stolu a zařval: „Ihned se jdi převléct!”
Nechtělo se mi, byla jsem unavená. Podívala jsem se do dlaně se znamením. Byla hodně horká a znamení mi v ní problikávalo a pálilo. Ínemak mi chytil ruku a naštvaně poznamenal: „Tohle mi vadí! Marmond ti to znamení musí uspat… nebudeš mu bránit, stín s černou růží musí být zničen!”
S tím jsem nesouhlasila, vyhrkla jsem: „Ne, Ínemaku, chci mít ochranu černé růže i ten stín. Chci mít tyhle bílé šaty, a když ti to vadí, tak mě propusť… mně zase vadí, že upřednostňuješ přání Vladavy…”
Obr se šíleně naštval a rozběsnil. Nemeškala jsem a sklouzla pod stůl. Obr na mě zařval: „Tobě už ustupovat nebudu! Hned teď zavolám Marmonda, chci vidět, jak ten prokletý přízrak zničí. A tobě uspí to znamení!”
Pak poručil Ohynovi, aby mě vytáhl zpod stolu a odvedl do léčírny. Ušklíbl se a zavrčel: „Pro toho mizeru Marmonda zajdu raději sám.”
Ještě se ke mně naklonil a dodal: „Až ti Marmond uspí znamení, zůstaneš v léčírně, dokud si pro tebe nepřijdu.”
Ohyn vypadal unaveně, moc se mu se mnou nechtělo. Neochotně mě doprovodil do léčírny. Vůbec se mnou ani nepromluvil. Asi se zlobí, že jsem včera z věže zmizela se stínem a on tam musel zůstat s Vladavou? Řekl to obrovi? Ohyn mi neodpověděl, a když se tu objevil Marmond, tak Ohyn odešel. Chtěla jsem si s Marmondem promluvit, ale než jsem stačila něco říct, tak na mě zahučel:
„Okamžitě přivoláš ten stín, hodíš černou růži do krbu a já ho zaříkám do knihy. Pán to přikázal. Prve než ti uspím znamení, tak si dej říct a nechovej se pořád tak vzpurně!”
Naštvaně jsem na Marmonda vykřikla:
„Ale ty to přeci udělat nemusíš! Dal jsi Vladavě amulet na ochranu, aby už k ní stín nemohl, navíc slíbil, že od pomsty odstupuje a už se k Vladavě nepřiblíží.”
„Marmond si promnul oči a chladně vysvětlil:
„Obr šel pro Vladavu. Chce, aby sledovala, jak stín zaříkám do knihy. Černá růže musí shořet. Tak mi to přestaň rozmlouvat.“
Začala jsem fňukat: ,,Marmonde, prosím, nesplňuj to a zmizíme spolu pryč.”
Marmond mě zarazil. V očích měl zvláštní lesk. Byl tím jako posedlý, dál trval na tom, že musí splnit rozkazy obra, a když nespolupracuji, musí to udělat i přesto! Hrubě mě popadl, snažil se mi zpod šatů vzít černou růži. Bránila jsem se a křičela. Vtom tu byli oba moji stíny. Povalily Marmonda, ten se ani nestačil zvednout, vyzvedly mě a v mžiku se mnou zmizely do neznáma…
„Esmariene, pomoc!”
Zavolala jsem do tmy. Stíny mě na moje přání odnesly k Esmarienovi. On jako by věděl, co se stalo, snažil se mě uklidnit.
Objal mě, tiše promluvil:
„To víš, že ti pomůžu… se mnou můžeš počítat. Něco spolu vymyslíme.”
Oddechla jsem si, podívala se na Esmariena a vyhrkla:
„Ale musíme něco vymyslet rychle! Marmond je připravený za každou cenu ihned zničit můj stín s černou růží.”
Esmarien se ušklíbl: „Ten nestabilní černokněžník mě tak šíleně dopaluje… obr jen pískne a on je v pozoru, připraven plnit okamžitě vše, co mu přikáže. Hlavně že mi tvrdil, jak už na obra kašle a nenechá se jím využívat…” Pokýval na mě a podíval se na oba stíny za mnou: „Takže rychle… vezmu obyčejnou růži, začerníme ji a tu si schováš pod šaty místo té pravé… tu pravou černou růži ti schovám já u sebe. Tak ti zůstane a nepřijdeš o ni. Marmond na to určitě hned nepřijde.”
Esmarienův nápad se mi líbil. Ihned, jak to řekl, šel pro růži ze své zahrady, kterou stín začernil. Tu pravou černou růži jsem schovala Esmarienovi pod plášť a on tu druhou zase mně pod šaty. Bylo to tak tak… v tom okamžiku se těsně u nás objevil Marmond. Naštvaně mi oznámil:
„Musíš zpátky. Obr i Vladava čekají, až tě přivedu. Chtějí vidět, jak zhoří černá růže…stín musím zaříkat do knihy, ať chceš, nebo ne.”
Chtěl mě chytit, ale Esmarien na něho nesouhlasně zahučel: „Marmonde, takhle ne. Nech ji, ať se napřed rozloučí. Dej jí čas. Obr může počkat.”
Marmond zakroutil hlavou a těžce si povzdechl: „Promiň, bez otálení a neprodleně s ní mizím. Ty máš do Temnoviště zákaz, tak to dodržuj a neztěžuj to prosím.”
Oba vypadali smutně. Řekla jsem, že to nezvládnu, tak mi Marmond dal vypít nějaký svůj lektvar, po kterém jsem se začala cítit bezvládně, slabě a ospale. Esmarien se se mnou rozloučil s tím, že udělá všechno pro to, abychom se zase co nejdřív viděli. Rozbrečela jsem se a Marmond mě odnesl k obrovi do Temnoviště. Dál to pro mě bylo jako v noční můře, která mě ochromila, znehybnila a spoutala tak pevně, že jsem se nedokázala nijak bránit…
-Jako ve špatném snu-
Obr s Vladavou seděli u stolu v hodovní síni a popíjeli. Ohyn stál zamyšleně u krbu. Když se tam se mnou Marmond objevil, Vladava se vyděsila a Ínemak na to posměšně zavrčel:
„No konečně… už jsem myslel, že pro vás budu muset dojít!”
Marmond mě tiskl v náručí tak silně, až to bolelo. Růže, kterou jsem měla schovanou pod šaty, mě poranila. Ínemak Marmondovi přikázal: „Do léčírny ji vezmeš potom. Teď spal růži a uvězni stín do knihy, ať to máme dokončené.”
Marmond mě položil na zem před krb. Podívala jsem se na Ohyna, ale on na mě ne. Marmond mi růži zpod šatů vytáhl a hodil ji do krbu. Pak zpod svého pláště vytáhl černou knihu, kterou rozevřel a začal šeptat nějaká kouzla. Stín se zhmotnil u krbu, ale Marmond ho okamžitě spoutal svými kouzly a začal ho vtahovat do rozevřené knihy. Když stín v knize zmizel, Marmond knihu zavřel a schoval si ji do svého pláště. Uklonil se obrovi a ten mu hodil plný měšec, pokýval na Marmonda a ukázal na mě. Poručil mu: „Odnes ji do léčírny, uspi znamení a počkej u ní, dokud nepřijdu.”
Hned nato se Ínemak otočil na Vladavu a vážně řekl:
„Už ti nic nebrání vrátit se domů. Jsme vyrovnaní, tak co nejdřív odejdi.”
Vladava protivně zahučela: „Ale můj pane, chybí mi moje společnice. Slíbil jsi, že se o to postaráš, proto u tebe zůstanu do té doby, než ji budu mít.”
Ínemak zavrčel na Vladavu: „Hm, no vidíš, na to jsem zapomněl. Půjdeme k Moranovi, ten jich má na výběr pro tebe plno.”
Když mě Marmond odnášel do léčírny, už jsem skoro nevnímala, jen v mé mysli se objevil Esmarien s černou růží…
Hlasité předčítání