-Pořád v léčírně-
Bez Marmonda, ten u mě nebyl, sedla jsem si a rozhlížela se. Byl odtažený závěs na jedné straně, v dálce byly slyšet hlasy, vzdálené světlo ze svícnu bylo zamlžené. Poznala jsem hlas tlustého mága. Pomalu jsem vstala a zavolala do tmy:,,Marmonde!”
Přišel ke mě léčitel, uložil mě zpátky na lehátko a vysvětlil:,,Marmonda odvolal pán, ale určitě za tebou brzo zase příjde, v klidu tu lež…potřebuješ spací lék?”
Objevil se tu obr a kývl na léčitele:,,Byl bych rád, kdyby tu ještě chvíli vydržela v klidu spát, tak ji ten spací lék dej…hlídej ji tu!”
Pak se ke mě sklonil a zafuněl na mě:,,Až se vyspíš, donesu ti nové šaty a vezmu tě na procházku, tak tu odpočívej a neopovažuj se odsud ani hnout!”
Stiskl mi ramena a chtěl, abych slíbila, že tu zůstanu, dokud se nevrátí. Tak jsem to slíbila. Chtěla jsem se zeptat na Marmonda, ale léčitel mi podal pohár ze spacím lékem a Ínemak mi ho vnutil vypít, hned na to zase zmizel. Osaměla jsem, chtělo se mi brečet a do tmy zašeptala:,,Esmariene…”
Hned na to jsem upadla do neklidného spánku. Zdály se mi strašné noční můry ve kterých chtěl Marmond zabít Esmariena, ale pak to byl jen obrázek ve staré knize, která ležela na zemi starodávné zaprášené knihovny. Někdo za mnou zašeptal:,,Hledej v jiné knize!”
Když jsem se otočila, tak tu nikdo nebyl jen temnota která se rozevřela a pohltila mě… padala jsem jako do černé propasti času, do minulosti…
-Děsivý sen se vrací-
V tom snu jsem byla zase malá. Procházela jsem chodbami starého, opuštěného domu, kde každý můj krok rozvířil tančící prach. Všechno kolem bylo zahalené do těžkých bílých prostěradel, která v šeru vypadala jako nehybní duchové.
Mířila jsem k východu, ale něco mě zastavilo. Od spodních schodů, kdesi z hloubi domu, vycházelo slabé, mihotavé světlo. Zdi tu zakrývaly temné, těžké závěsy, které se v neviditelném průvanu líně vlnily. Právě tam se skrývaly pootevřené dveře.
Srdce mi tlouklo až v krku, když jsem do nich strčila. Strašidelně, táhle zavrzaly, až mě zamrazilo v zádech. Za nimi se do tmy kroutilo chatrné točité schodiště. Opatrně, s každým zavrzáním schodu pod mýma nohama, jsem sestupovala dolů.
Ocitla jsem se v místě, které připomínalo zapomenutý archiv nebo prastarou knihovnu. Regály se prohýbaly pod tíhou stovek knih. Vzduch byl těžký prachem, plísní načichlým papírem a podivným, štiplavým kouřem. Na malém stolku dohoříval osamělý svícen.
Najednou se tichem rozlehla rána. Z jednoho z regálů se k mým nohám sesypalo několik svazků. „Kdo je tu?” vydechla jsem do tmy, ale odpovědí mi bylo jen ticho a praskání plamene.
Třesoucí se rukou jsem se natáhla k rozházeným knihám. Byly neuvěřitelně těžké, jako by byly vytesané z kamene. Když jsem se pokusila jednu z nich zvednout, sama se s prudkým šustěním rozevřela. Vyvalil se z ní hustý černý dým. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala, jak se z kouře začíná formovat vysoká postava muže v černém plášti…
V tom mě probudil Děsman. Seděla jsem v jeho tajné skrýši na zaprášené sedačce plné pavouků. Vedle mě stál temný stín, který promluvil mně známým šeptavým hlasem:
„Dostaň mě odsud ven.”
Pak zmizel do rozevřené knihy. Kniha se sama zavřela a před mýma očima se rozplynula. Zděšeně jsem se ptala Děsmana, co to znamená.
Děsman vrzavě promluvil. Jeho hlas zněl, jako by dlouho nemluvil — chraplavý, slabý, těžko srozumitelný:
„Zaspala čas… připomínám jí, co nikdy nesmí. Ale porušila zákaz. Proto ten stín… je z jiné doby, z jiného domu, z jiné ukryté knihovny…”
Pak mi přikryl oči svou kostnatou dlaní a uspal mě. „Vrátila se na začátek,” zašeptal.
-O temných stínech-
Když jsem byla malá, vídala jsem stíny všude ve tmě. Vznášely se kolem mě, prolétávaly temnotou — podivné mlhové nebo kouřové bytosti, které se zjevily a zase rozplynuly. Byly to ti ze snů? Ve snech stíny promlouvaly, zhmotňovaly se do různých postav a podob. Nejčastěji to byly vysoké temné postavy v černých pláštích s kapucemi.
Později jsem zjistila, odkud se vzaly a proč jsem je vídala. Některé z nich byly uvězněné v tmavých zaprášených knihách ve skryté knihovně, kterou střežil prastarý strážce, kterému jsem říkala Děsman. Zakazoval mi tam šmejdit a dotýkat se knih. Nikdy mi ale neřekl proč to nesmím. A protože často dřímal, tajně jsem knihy prohlížela.
Většinou v nich byly nečitelné znaky, v některých černé zašlé stránky bez obrázků. Ale lákalo mě to. V některých knihách byly uvězněné bytosti, které čekaly, až je někdo vypustí. Nejvíc mě přitahovaly uzamčené, těžké, kované svazky. Přestože byly zapečetěné, dokázala jsem je snadno otevírat — k Děsmanovu zděšení.
Některé stíny se nedostaly z ochranného kruhu ven. Děsman je zvládal zahnat zpět do knih. Jiné ovládal. A některé… se dokázaly dostat ven skrze mě.
Tohle všechno se mi teď znovu připomnělo. Vím, proč se mi ten sen vrátil.
Někde tam bude ztracený a uvězněný můj nejmilejší stín — průvodce, společník a přítel, o kterého mě připravil Marmond. Temný stín z knihy s nadpisem- Nyrloth Ená.
Možná je čas Marmonda přimět, aby mi ho vrátil.
Jenže… Marmond byl pryč. Připadalo mi, jako by kolem mě byly stíny a pozorovaly mě…
Třeba je tu i Esmarien? Zašeptala jsem do tmy jeho jméno, ale vyděsil mě Ínemak.
,,Žádný Esmarien”
Zahučel na mě obr sotva se u mě objevil. Přinesl mi nové černé šaty, sám mi je oblékl a vzal mě na procházku po Temnovišti. Cestou mi domlouval kvůli Esmarienovi, abych na něho zapomněla. Vadilo mi to, a tak jsem se zeptala:
„Kde je Marmond?”
Ínemak naštvaně zavrčel: „Kde by měl být? Co je ti po něm? Ať si je, kde chce!”
Zesmutněla jsem ještě víc. Marmond tu nebyl, zhroutila jsem se na zem a rozbrečela se. Obr zafuněl:
„Přestaň! Nemusím ho mít pořád za zády. A ty se bez něho taky obejdeš!”
„Ne… neobejdu,” vzlykla jsem.
Ínemak se rozzuřil. Vytáhl pouta, spoutal mě, zvedl do náruče a zblízka zavrčel:
„Nemysli si, že tě někam zavřu jen proto, že mě štveš. Abys věděla… budeš se mnou všude. Nespustím tě z očí!”
Jeho sevření mi vadilo. Snažila jsem se mu vykroutit, ale on se pobaveně ušklíbl:
„Nech toho, nebo tě hodím na zem. To chceš?”
Uklidnila jsem se a znovu se zeptala: „Kde je Marmond? Potřebuju s ním mluvit.”
Ínemak odfrkl: „A o čem, hm?”
Zastavil se a přísně se na mě podíval. „Poručil jsem mu, aby konečně zabil toho mizerného zrzouna. Nic nedokáže udělat pořádně! Jestli to nezvládne, ať se raději nevrací. A ty přestaň… nebudeš Marmonda navádět proti mně!”
„Nenavádím ho!” vykřikla jsem. „Proč jsi mu poručil zabít Esmariena?”
Obr se ušklíbl: „Co proč… to víš nejlíp sama. A už ani slovo.”
Brečela jsem. Ínemak šílel, až nakonec zaburácel: „Neřvi! Stejně si myslím, že to Marmond nedokáže. Jen tak hned se tu neobjeví… uklidni se.”
Ještě chvíli se se mnou zlobil, ale nakonec si povzdechl, že už se se mnou nemá čas zdržovat. Tak mě vzal ke králi Moranovi na souboje.
-U krále Morana-
Moran už byl trochu v náladě a u stolu se choval bláznivě. Viděl, že je mi smutno, a rozhodl se mě rozveselit. Schválně se houpal na židli, aby spadl a rozesmál mě. Na svoji bláznovinu poznamenál:
,,Aha, já myslel, že jsem v houpací síti… ona to je jen nepohodlná židle!”
Pak spadl na obra, když se natahoval, aby mi podal barevný cukr — i přes Ínemakův zákaz.
To rozesmálo i skoro opilého obra. Nakonec Moranovi dovolil, aby mi dal celou křišťálovou mísu s barevným cukrem až ke mně. Stihla jsem si vzít jen jednu kuličku. Obr si to najednou rozmyslel. Chytil mi obě ruce a poručil, aby mísu zase odnesli.
Chtělo se mi brečet. Ínemak zavrčel:,,Sleduj souboje a neruš pořád!”
Aby to pro mě nebylo takové zklamání, Moran vymyslel, že mě půjde pohoupat do sítě, kterou kvůli mně nechal přinést ze zahrady. Zavěsili ji blízko stolu v hlavním sále, aby na mě obr viděl ze svého místa u soubojů.
Moran mi ještě tajně dal pár barevných cukrů, které měl nejspíš schované u sebe. A právě v tu chvíli se u Morana znenadání objevil Norman.
-Vpád Normana-
Norman zahučel už ode dveří:
„No hezký! Vy se tu vesele bavíte, chlastáte a Normana ani nepozvete, nebo jak?”
Ínemak na Normana zavrčel: „Buď rád, že díky Moranovi nehniješ ve vězení!”
Norman se bez pozvání posadil vedle Morana z druhé strany a pokračoval:
„Můj pane, ty víš moc dobře, jaký byl hlavní důvod mého posledního uvěznění. Bylo to nespravedlivé… potvrdil ti to i starý věštec! Musíš uznat, že jsem si to nezasloužil, proto bys mi měl dát odškodné!”
Ínemak dopil pohár, ušklíbl se: „Jen já rozhodnu, co je a co není pro tebe spravedlivé…Žádnou odměnu si nezasloužíš.”
Moran poručil rudohlavkám, aby dolili pití i Normanovi. Ten zabručel jako medvěd:
„Jistě, můj pane… ale přesto si myslím, že bys mohl propustit z vězení i zbytek mojí bandy.”
Snažil se o přípitek, ale Ínemak zavrčel: „Neměl bys vůbec pít!”
Moran se ho zastal: „Ale no ták! Jednou připít bys mu dovolit mohl. Dívej, jak je zeschlej!”
Moran se tvářil tak praštěně prosebně, že to obr nakonec dovolil. Připili si. Pak Normanův pohled padl na mě.
„Tak co? Zas se tu jen tak válí? Dokáže vůbec ještě vstát a jít po svých, nebo už ani neví, k čemu nohy slouží?”
Ínemak zavrčel: „To víš, že to dokáže. Jinak bych ji neměl na řetězu. Raději si jí nevšímej.”
Ale Norman pokračoval ve svých protivných řečech, až nakonec vykřikl:
„Mohla by vstát a jít mě pozdravit! Jestli to teda dokáže!”
Ínemak zafuněl, poručil mi: „Vstávej z té sítě a jdi se přivítat s Normanem!”
Mně se k Normanovi nechtělo, nevstala jsem. Norman pobaveně zabručel:
„Vidíš? Není jen chromá… ona snad už je i hluchá!”
Všichni u stolu se rozesmáli. Ale Ínemak znovu zařval:
„Tak vstaneš z té sítě?!”
Zatáhl za řetěz, aby mě strhl dolů a přitáhl ke stolu. Narazila jsem se — bolelo to. Moran s Normanem se smáli i tomu, jak mě obr zvedl ze země a zatřásl se mnou.
„Přestaň mě štvát! Jdi se pozdravit s Normanem!”
Tak jsem obešla stůl až k Normanovi, protivně se na mě šklebil. Podala jsem Normanovi ruku. Ten zabručel:
„A co takhle něco k tomu říct? Nebo už ani nemluví?”
Moran mě stáhl k sobě na klín a řekl za mě:
„To víš, že tě ráda vidí. Jen jí není zrovna moc do řeči.”
Norman pokýval a už jiným přátelským hlasem prohlásil:
,,Kdyby pán dovolil, vzal bych ji na loď, na ryby, nebo na lov žraloka, byl bych rád, kdyby jste se přidali…”
Ínemak hrozivě zařval: „To už by stačilo!”
Vstal, hrubě mě zvedl od Morana do své náruče:
,,Už toho bylo dost…zítra si promluvíme…přivedu do souboje Zoltyga, dnes končím!”
Zmizel se mnou do Temnoviště, přímo do své oblíbené komnaty v hradě. Tam na mě začal vrčet:
„Příště tě raději nikam nevezmu!”
-Ínemak vypadal zničeně-
Rozvalil se se mnou do postele a znovu začal se svými zákazy, příkazy, varováními a výhrůžkami. Tím mě úplně rozbrečel. Podívala jsem se mu do unavených očí.
„Hned jak budu moct, uteču ti za Esmarienem… s tebou už být nechci. Ínemaku, prosím, propusť mě.”
Ínemak zívl a zafuněl: „Raději spi. Pak si promluvíme. A přestaň už myslet na zrzouna… co na něm vidíš? Je vychrtlý, ošklivý a k ničemu se nehodí. Určitě právě teď zabavuje Marmonda! Už se těším, až se tu Marmond objeví a poví mi, že je konečně po něm.”
Zmáčkl mě k sobě, hned na to začal hrozivě chrápat. Nesnesla jsem tu být. Obra jsem rušila, budila, snažila se vykroutit z jeho sevření. Rachotila jsem řetězem, až se konečně probral. Rozespale zavrzal:
„Nech toho. Co zase chceš?”
„Chci za závěs. A vadí mi, jak hrozně chrápeš. Nedá se to vydržet!”
Ínemak si lehl na bok a pohrozil: „Spi a nevymýšlej. Za závěs tě vezmu, až půjdu já. Chci vidět, že máš zavřené oči — jinak ti dám co proto a skončíš v léčírně.”
Zavřela jsem oči a čekala, až usne. Když začal znovu chrápat, pokusila jsem se vyvléct z pout. Nešlo to. Zašeptala jsem do tmy:
„Esmariene… pomoc.”
Najednou se u mě objevil temný stín.
Zašeptala jsem: „Esmariene?”
Jiný stín?
Stín neodpověděl. Jen se ke mně přiblížil, dostal mě z pout a zmizel se mnou do temnoty. V příštím okamžiku jsme stáli u Esmariena.
Byl dole ve sklepení svého domu, kde mi kdysi ukazoval laboratoř svého přítele čaroděje, který už zemřel. Seděl na starém, skoro rozpadajícím se křesle u krbu. Vypadal vyčerpaně, zničeně… a trochu starší.
Když mě uviděl, rozzářil se. Rychle mě objal, zatočil se se mnou a oba jsme se smáli. Tak moc ráda jsem ho zase viděla, že jsem se ho nedokázala pustit. Zapadl i se mnou v náručí do rozpadajícího se křesla a zblízka si mě prohlížel. Omlouval se, že mě nechal tak dlouho u obra.
Pak se nadechl a začal vyprávět…
-Esmarienovo vyprávění-
„Marmond se mě pokusil několikrát zabít,” začal tiše. „Spoutal mě svými temnými kouzly… ale připravil jsem ho o další stíny. Viděl, že na mě jeho magie nestačí. Chvíli odolávala, ale pak… jsem ho oslabil natolik, že se mi zhroutil k nohám.”
Odmlčel se, jako by se mu to nechtělo znovu prožívat.
„Když tak dlouho bezvládně ležel, lekl jsem se, že je mrtvý. Nebyl. Sklonil jsem se k němu a on mě popadl kolem krku. Snažil se ze mě vysát energii, ale slábl. Najednou se rozbrečel a prosil, abych ho zabil. Říkal, že nechce přiznat porážku…nemůže obrovi říct, že selhal.”
Esmarien si povzdechl.
„Bylo mi ho líto. Věděl jsem, že mu obr přikázal, aby mě zabil. A věděl jsem, že kdybych zabil já jeho… ublížil bych i tobě. Uzavřeli jsme dohodu. Slíbil jsem mu, že se k Temnovišti ani k tobě nepřiblížím.”
Zavřel oči, jako by ho to stále bolelo.
„Chvíli jsme spolu mluvili. Zdálo se, že jsme dohodnuti. Zmizel. A já si oddechl.”
Pak se mu hlas zlomil.
„Jenže najednou stál těsně za mnou. Vytáhl zpod pláště lahvičku, otevřel ji a vyprskl mi ji do tváře. Znehybnilo mě to. Byl jsem jako zmrazený. Moje tělo obalil tlustý led.”
Jeho oči potemněly.
„Slyšel jsem jeho smích. Cítil jsem, jak mě v tom ledu někam přemístil. Zapomněl ale na moji stínovou schopnost. Rozmrazení trvalo dlouho — musel jsem na slunce. Proměna fénixe byla mnohem delší než jindy.”
Zakroutil hlavou.
„Marmond to nevzdal. Ani když zjistil, že jsem se znovu obnovil.”
Marmondova zrada
„Už jsme se usmířili,” pokračoval Esmarien tiše. „Upravil jsem ho, aby vypadal jako dřív. Byl krásný. Dlouho mi tu brečel… než zmizel.”
Nadechl se a povídal dál:
„Ne na dlouho. Vrátil se se dvěma stíny. Jeho třetí stín jsem měl být já. Pohádali jsme se znovu. Odmítl jsem jeho nabídku. Nemíním následovat někoho, kdo žije jen pro obra i kdyby to znamenalo být ti nablízku.”
Podíval se na mě a pohladil mě po tváři, zašeptal:
„Chci být s tebou tady. U sebe. Ne v Temnovišti, ne v té hrozné věži pod jeho dohledem.”
Chvíli jsme spolu jen tak odpočívali v objetí. Pak jsme si řekli, že už nikdy nechceme být bez sebe. Že nic a nikdo to nezmění.
Obr to musí přijmout. Prohrál. Neuhlídal mě, už se k němu vrátit nechci. Nikdy.
Chci zůstat jen s Esmarienem. Navždy.
-Marmond mezi námi-
Najednou nás vyrušil Marmond. Zahučel:
„Tohle nesmíte!”
Jeho kouzlo, kterým na nás zaútočil, přerušil stín. Rozfoukal třpytivý prach a postavil se mezi nás a Marmonda. Esmarien přes stín vykřikl:
„Nebudeš nám v ničem bránit! Zmiz… přestaň tu slídit!”
Marmond zasyčel: „Ona tu nemá co dělat. Patří obrovi!”
Esmarien se zasmál: „A co? Nechce k němu patřit. To není tvoje starost — ale její, moje a obra.”
Marmond zařval: „Pleteš se! Až to obr zjistí, zabije mě! Nedokázal jsem splnit jeho rozkazy. A když zemřu já, zemře i ona! To chceš?!”
Zhroutil se na zem a zoufale se rozbrečel. Esmarien odehnal stín, sedli jsme si k Marmondovi. Esmarien ho objal.
„Když zůstaneš u mě, obr tě nezabije. Jsi pod mojí ochranou. Záleží na tobě, komu dáš přednost — jemu, nebo mně.”
Marmond ho prudce odstrčil a zle se na mě podíval.
„Je to tvoje vina! Ohrožuješ nás! Vrať se k obrovi a už u něj zůstaň. Copak nechápeš, že proti jeho rozhodnutí nic nezmůžeš? Nikdo to nedokáže. Pro všechny bude nejlepší, když konečně pochopíš, kde je tvoje místo!”
Esmarien povzdechl: „Marmonde, nepřeháněj. Obr musí být tím vším už unavený a zničený. Přelstila ho — přivolala stín, který ji od obra dostal ke mně. Kdo tohle dokáže? Nemá nad ní takovou moc. Ani ty, i když si to myslíš.”
Marmond vstal, popadl mě do náručea zahučel:
„Hned teď ji odnesu zpátky k obrovi! Nikdo mi v tom nezabrání. Ani žádný stín!”
Než jsem se nadála, zmizel se mnou do obrovy komnaty. Ínemak pořád spal, strašlivě chrápal a vůbec nevěděl, že jsem tu nebyla…
-Zpátky u obra-
Marmond mě položil na místo vedle obra a snažil se mi navléct pouta. Bránila jsem se. Obr se probral, rozespale zavrčel:
„Co se děje?”
Marmond rychle odpověděl: „Chtěla utéct!”
Ínemak zahučel: „Je v řetězech. Jak by to dokázala? Už jsi skoncoval s tím zrzounem?”
Marmond neodpověděl. Padl před postel na zem a rozbrečel se. Ínemak mávl rukou:
„Neřvi tu zas a zmiz!”
Když Marmond zmizel, obr zafuněl:
„Kvůli tobě tu nemám ani chvíli klidu. Rachotíš s těmi řetězy jako čert… vidíš? I Marmonda to přivolalo, aby tě zkontroloval! Ale nemysli si, že tě s ním pošlu do věže, abys ho zas porazila a zničila mi věž! Jsi divná — napřed za Marmondem brečíš, a pak ho ničíš!”
Rozbrečela jsem se. Obr se naštval, chytil mě za ramena a zatřásl mnou:
„Nemusíš být stejně uřvaná jako Marmond! Uklidni se a spi!”
Zavřela jsem oči. Byla jsem vyčerpaná. Usnula jsem. Kolem mě se objevily stíny.
Šeptaly:
„Nemusíš se bát. Víš, že upír s čarodějem jsou už dávno přáteli. Neublíží si — ani kvůli obrovi. Jen oni dva vědí, jak to skončí…”
Chtěla jsem se jich zeptat, co tím myslí. Ale stíny se stáhly zpět do tmy — a v posledním záblesku jsem zahlédla dva tvary, které se překrývaly jako dvojitý odraz v rozbitém skle.
Dva stíny. Dva hlasy. Dva osudy, které se dotýkaly.
Pak se svět rozpadl do ticha…
Hlasité předčítání