-Ztracená ve své samotě- – Klub literátů

-Co by si Marmond přál?-

Obr Ínemak se k mému překvapení vůbec nezlobil za to, že jsme s Esmarienem utekli z věže. Očividně neměl náladu na Marmondovy nekonečné omluvy, a tak ho prostě poslal pryč. Seděli jsme spolu u masivního stolu v jeho hradě. Obr to včera u Morana s pitím zřejmě přehnal; vypadal neuvěřitelně splihle, měl legračně nafouklé tváře a pusu, jeho neustálé vrčení mi tentokrát přišlo spíš k smíchu než k strachu.

Neřekl nic. Ani nevyčítal moje bílé šaty, dokonce ani nezuřil, když jsem sledovala Ohyna, jak mu dolévá pohár. Chvíli tam jen tak seděl, zíral do poháru a ani se nenapil. Pak ke mně stočil svůj těžký pohled.

„Co to vlastně ten Marmond zase mlel?“ zeptal se chraplavě.

Pokrčila jsem rameny a uchechtla se. „Asi se omlouval za to, že z toho všeho zase o kus zešedivěl.“

Ínemak se ušklíbl. „Co jsi mu zase provedla, hm?“

Od krbu se ozvalo tiché, syčivé uchechtnutí. Ohyn se očividně bavil. Ínemak se na něj podíval. „Měl bych snad vědět něco, co nevím?“

Ohyn si jen odfrkl: „Určitě zase trpěl, žes ho nevzal k Moranovi s sebou.“

„Chudák můj nešťastný…“ zavrčel obr a pak se na mě podíval skoro vyčítavě. „Vidíš? Je to tvoje vina! Taháš se bůhvíkde s tím mizerným zrzounem a Marmond musí být kvůli tobě pořád v pohotovosti. Určitě je takhle šedivý jen ze starostí o tebe!“

Ohynův syčivý smích se znovu rozlehl síní, až ho obr musel napomenout: „A ty se tomu nesměj! Nepostávej tam a běž něco dělat. Připrav mi lázeň, vyčisti mi boty a pak zmiz, ať už tě tu nevidím.“

Sotva Ohyn zmizel, obr na mě upřel vážný zrak. „Tak co mi k tomu řekneš?“

Zesmutněla jsem, protože mě mrzelo, že Ohyn musel odejít. „Nevím,“ povzdechla jsem si. „Vlastně ani nevím, co by si Marmond ve skutečnosti přál.“

„Tak se ho na to zeptej,“ zahučel znuděně Ínemak. „A pak mi můžeš říct, co ti odpověděl.“

Udiveně jsem zamrkala. „Tebe to vážně zajímá? Co by si přál Marmond?“

Ínemak se zamračil a zafuněl: „A proč by mě to nemělo zajímat?“ Chvíli jsme se na sebe jen dívali. „Vážně mám jít za ním a zeptat se ho?“ ujistila jsem se.

Obr se zčistajasna rozesmál tím svým hlubokým hlasem. „Ale jo, jdi. Stejně se tu jen povaluješ u plného poháru, jako vždycky.“

Zasmála jsem se taky, vstala a šla obra obejmout. „Tak dobře. Půjdu si promluvit s Marmondem a pak ti povím, co jsem se dozvěděla.“

Ínemak mě na vteřinu drsně zmáčkl v náručí, ale hned nato mě od sebe odstrčil. Tvář mu ztvrdla a nasadil svůj nejpřísnější výraz. „Žádné mizení se zrzounem! Žádné hlouposti! A nechci na tebe od Marmonda slyšet jedinou stížnost, rozumíš?“

Slíbila jsem mu to. Vtom Ínemak nečekaně a hrozivě zařval do prázdné síně: „Marmondééé!“

Pak se na mě podíval a odfrkl si: „Snad si nemyslíš, že tě tu nechám potulovat jen tak samotnou.“

Marmond se objevil během vteřiny. „Odvedeš ji do věže a tam ji budeš hlídat!“ houkl obr na Marmonda.

„Jak si přeješ, můj pane.“

Marmond se hluboce uklonil.

– Zase s Marmondem ve věži-

Upřeně jsem si Marmonda prohlížela. Vážně se zdálo, že přes noc zestárl o několik let. Vlasy i vousy měl šedivé, dlouhé snad až po pás a v obličeji se mu zračil hluboký smutek.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala jsem se potichu.

Neodpověděl. Vypadal jen nekonečně utrápeně. Sedla jsem si k němu ke krbu a zkoušela z něj vypáčit aspoň pár slov, ale na většinu otázek reagoval jen slabým, nepřítomným zamručením. Teprve když jsem zmínila, že by Ínemak chtěl vědět, co si vlastně přeje, prudce sebou trhl.

„Ale on to přece ví!“ vyhrkl nečekaně hlasitě.

„Co když na to zapomněl?“ nadhodila jsem. „Můžu mu to připomenout, jestli chceš.“

Marmond místo odpovědi vstal a přešel k oknu. „Nech to být,“ povzdechl si tak těžce, až mě zamrazilo. Pak se bez dalšího slova šel natáhnout do postele.

Šla jsem za ním a sedla si na kraj postele. Začala jsem mu vyprávět o jednom svém snu – o tom, jak se s obrem objali a slíbili si, že budou přáteli navždy. „Byl to jen sen, Marmonde? Nebo se to vážně stalo?“ naléhala jsem. Jenže on jen zavřel oči a nechal mě mluvit do prázdna.

Všimla jsem si, že tu je něco jinak. Chyběly Marmondovy stíny. Kde jsou? Kdyby tu byly, možná by mi odpověděly aspoň ty, když Marmond mlčí. Nakonec jsem ho nechala spát a šla jsem k oknu. Stačilo jen zašeptat Esmarienovo jméno a byl u mě skoro v tu samou chvíli.

Omlouval se, že nedorazil dřív, než mě obr odtáhl do Temnoviště. Prý se zdržel s Marmondovými stíny. Z jeho slov vyplynulo něco znepokojivého – zdálo se, že o ně Marmond přišel.

„Jak to?“ vydechla jsem udiveně. „Co se s nimi stalo?“

Esmarien jen tajuplně rozhodil rukama, jako by nechtěl nic prozradit. Pak mě ale nečekaně a prudce objal, až jsme oba ztratili rovnováhu a se smíchem se svalili na zem.

„Tak co spolu dneska vyvedeme?“ zeptal se s lišáckým jiskřením v očích, jako by žádný Marmond nebo obr neexistovali.

-Zábavný Esmarien-

Pohodila jsem rameny a vyprávěla Esmarienovi o tom, jak je Marmond smutný, unavený a čím dál víc šedivý. Esmarien si ho musel jít prohlédnout úplně zblízka.

„Donutíme ho, aby se dal trochu do pořádku?“ povzdechl si.

„Možná je takový proto, že přišel o ty stíny,“ napadlo mě.

Esmarien jen opovržlivě zasyčel: „Marmond si dokáže obstarat další, v tom to nebude. Tady jde o něco jiného.“

„Co když se trápí kvůli té knihovnici?“ vyhrkla jsem.

V tu chvíli Marmond prudce otevřel oči a vyjel na mě: „Kvůli jaké knihovnici?!“

Když ale uviděl Esmariena, tvář mu ztuhla zděšením. „On sem nesmí! Ať okamžitě zmizí, než se to dozví pán!“

Esmarien se na něj jen provokativně ušklíbl. „On ale nezmizí. A už vůbec ne okamžitě.“

Musela jsem se tomu smát, ale chtěla jsem Marmonda rozmluvit.

„Marmonde, pamatuješ, jak jsme byli na návštěvě u té knihovnice? U té, co měla doma ty hory knih?“

Marmond dělal, že o ničem neví, tak jsem pokračovala: „Měla na dveřích cedulku – Handula Vyrytá. Ty jsi jí pak říkal ‚Handi‘, což mě hrozně štvalo. Ale nejvíc jsem se nasmála tomu, jak ses ji pořád díval na ten černý proužek na jejím roláku. Jenže jsi pak onemocněl a já se tě na to nemohla zeptat. Od té doby jsi se mnou skoro nepromluvil. Proč?“

Marmond jen těžce vydechl a zakroutil hlavou. „Na nic z toho si nevzpomínám. Možná se ti to jen zdálo.“

„Ale no tak, Marmonde!“ naštvala jsem se. „Na to jsi přece nemohl zapomenout! Povídej si se mnou o tom!“

Místo Marmonda se do toho vložil Esmarien.

„Jasně, má drahá… vzpomínám si! Byl jsem tak zahleděný do toho černého proužku na Handině bílém roláku, že jsem na všechno ostatní zapomněl a celou dobu dumal nad hlubším smyslem té linky! Ani jsem si nevšiml, že se vedle mě dusíš smíchy a prcháš k východu… vlastně ani nevím, kde jsme to byli,“ Esmarien nafoukl pusu a pak teatrálně zafuněl. „Nevzpomenu si. Jen vím, že tam bylo nesnesitelné horko a já se potil pod kloboukem od Handuly. Nemohl jsem si ho sundat, aby neviděla mé zplihlé vlasy a spocené čelo! To by byl trapas století. Možná by se ke mně pak otočila zády a já už bych se nemohl dívat na ten černý pruh!“

Zatímco jsem se Esmarienovu proslovu smála, Marmond jen nechápavě kroutil hlavou.

„Dělat si ze mě blázny opravdu nemusíte,“ zahučel protivně.

Vzala jsem ho vážně za ruku. „Neděláme si z tebe blázny. Byla to fakt legrace a jsem ráda, že jsme tam spolu byli. Jen mě mrzí, že jsi pak tak onemocněl. Měla jsem o tebe strach.“

Marmond mě prudce objal a rozplakal se. Mačkal mě v náručí a jeho pláč byl nakažlivý,taky jsem se rozbrečela. Esmarien potichu povzdechl:

„Marmonde, prosím tě, vzpamatuj se. Víš, já tě tam tehdy taky viděl a musím říct, že ti to seklo. Dovolíš mi, abych tě upravil tak, jak jsi vypadal tehdy v tom městě?“

Marmond přestal vzlykat a nejistě se na Esmariena podíval. „Co ti záleží na mém vzhledu?“

Esmarien ho chytil za obličej, natočil si ho k sobě a uznale pokýval: „Mohl bys stát modelem umělcům. Tvůj portrét by obdivovali na výstavách! Prosím, Marmonde… dovol mi tě jen malinko vylepšit. Načerním ti vousy i vlasy, víš, aby si tě nepletli s Normanem. Udělám ti mírný sestřih – neskutečně rychle ti to roste, takhle by tě ta tvoje Handula ani nepoznala!“

Marmond k mému úžasu souhlasil. Esmarien okamžitě zmizel a objevil se tu se svým kosmetickým kufříkem a pustil se do díla. Sledovat ho byla větší zábava než v jakémkoliv salonu krásy. Esmarien se svěřil, že ho tohle vylepšování moc baví, ale málokdo mu to dovolí. Dokonce se nabídl, že by mohl být Marmondovým „osobním tajným vylepšovatelem“.

Když bylo hotovo a Marmond se uviděl v zrcadle, oněměl. „Paráda,“ pokýval uznale. „Kéž by to takhle vydrželo věčně. Přijímám tvou nabídku.“

Podali si na to ruce jako staří přátelé. Esmarien zářil spokojeností. „Teď bys mohl jít tu knihovnici pozvat na drink, určitě ji to potěší!“

Marmond se ale hned zase zakabonil. „To nemůžu. Pán mi nařídil zůstat s ní ve věži. To bych to schytal, kdybych jen tak zmizel bez jeho svolení.“

Vyměnili jsme si s Esmarienem pohled. „Tak půjdeme za obrem spolu,“ navrhla jsem. „Chce vědět, co si přeješ, tak mu řekneš, že mu to prozradíš, když ti dá na chvíli volno, platí?“

„To neprojde,“ vrtěl Marmond hlavou.

„Marmonde! Ještě jsi nic nezkusil a už to vzdáváš?“ strčil do něj Esmarien. Marmond nakonec rezignovaně povzdechl: „Dobrá, půjdu s ní. Ale ty raději zmiz!“

Esmarien se zasmál: „Rád vás doprovodím místo tvých stínů. Obr nepozná, že ten stín patří mně!“

Marmond se na něj kysele podíval: „Však jsi mi právě připomněl, že jsem o ty své stíny přišel kvůli tobě.“

„Tak jsi je na mě neměl posílat! A neříkej, že to byl jen rozkaz od obra!“ rýpl si Esmarien. Marmond už jen sklesle zakroutil hlavou. „Už o tom nebudeme mluvit.“

-U stolu s Moranem-

Obr seděl u stolu a popíjel s Moranem. O něčem se dychtivě domlouvali, když jsme se tam s Marmondem – a stínem, ve kterém se schovával Esmarien – objevili. Marmond předstoupil k obrovi, hluboce se poklonil a požádal obra o chvilku.

Ínemak jen podrážděně zavrčel: „Co zase provedla?“

„Přemluvila mě, abych si s tebou hned promluvil, pane,“ přiznal Marmond.

Moran, který seděl vedle, jen stěží potlačoval smích. „V pohodě,“ kývl na obra, „jen si to vyřiďte.“ Pak se na mě zazubil: „Nevezmeš je třeba s sebou? Vsadím se, že se v té věži nesnesitelně nudí!“

Ínemak neodpověděl, jen se na mě hrozivě podíval a pak houkl na Marmonda:

„Tak mluv, o co jde?“ Marmond se naklonil blíž k jeho obřímu uchu a zašeptal: „Raději bych, abys to prve slyšel jen ty, můj pane.“

Obr neochotně vstal a ukázal na mě prstem: „Ty tu počkej s Moranem!“

Když zmizeli – i se stínem, ve kterém se skrýval Esmarien – sedla jsem si k Moranovi. Ten okamžitě začal vyzvídat: „Co to zase Marmond s obrem řeší za tajnosti?“

Jen jsem se pousmála. „Nemohl bys obrovi vymyslet nějakou lepší zábavu než ty vaše věčné souboje?“ Moran pozvedl obočí. „Hmh. A co by sis představovala?“

„Třeba dobrodružnou plavbu na tajemný ostrov za pokladem?“ navrhla jsem.

Moran vyprskl smíchy a pobaveně zakroutil hlavou. „Jo, to by se mi líbilo. Jen mi chybí mapa a taky ten ostrov. Víš, ostrovy s poklady už jaksi všechny došly.“

Zatvářila jsem se zklamaně. „A co kdybys nějaký ten poklad na ostrově napřed sám ukryl? Obr přece nemusí vědět, že je to všechno jen hra.“

Moran se rozeřval smíchy a kamarádsky mě plácl do ramene, až mi v něm luplo.

„K tomu bych ten poklad napřed musel mít! I králové jsou občas na mizině. Navíc obr má v té své pokladnici nejspíš všechny poklady světa, tam už se nic dalšího nevejde. Cesta za pokladem by bavila leda tak mě.“

Zesmutněla jsem. Moran dopil pohár a zkoumavě si mě prohlížel.

„Co jsi mu provedla, že tam obra tak dlouho zdržuje?“

Pokrčila jsem rameny, nevěděla jsem, co říct.

Konečně se Ínemak vrátil. Byl sám – bez Marmonda i bez stínu. Okamžitě zařval na Ohyna, aby mu dolil. „Tak co ses dozvěděl?“ vyzvídal Moran.

„Protivný Marmond,“ zavrčel obr. „Skuhral, že přišel o stíny a potřebuje čas, aby si obnovil hůlku a vyrobil amulet na vyvolání nových stínů. Ten toho taky furt tolik potřebuje! Už mě fakt štve.“

Moran se zasmál. „Takže jsi ho poslal pryč?“ Pak ukázal na mě: „Vezmeme ji s sebou?“

Ínemak se na mě podíval, jako by mě viděl poprvé v životě, nebo na mě během té chvíle úplně zapomněl. Pak se ztěžka zvedl. „Raději ji nechám ve věži. Byla by otravná.“

Než jsem stihla zaprotestovat, sevřel mě v náručí a vteřinu nato mě hodil na postel ve věži. „Budeš tu spát a čekat, dokud se Marmond nevrátí. Slibuj!“ Sklonil se ke mně tak blízko, že jsem cítila jeho horký dech.

„Neopovažuj se volat toho zrzouna!“ zavrčel.

Slíbila jsem to. On nade mnou jen zakroutil hlavou. „Varuju tě… nikam sama nesmíš. Venku číhají špehové od Vladavy, mají na tebe spadeno. Zůstaň pro své vlastní dobro v bezpečí věže!“

Obr zmizel a já osaměla. Ve věži bylo hrobové ticho. „Esmariene?“ zašeptala jsem do prázdna. Nic. Esmarien se neobjevil. Strach mi sevřel hrdlo a já se rozbrečela.

„Esmariene!“

Volala jsem do prázdna, ale ozvěna se mi jen vysmívala. V hlavě mi strašil ten sen – Marmond a Esmarien spolu v houpací síti,na mě se ani nepodívali, jako by mě ani znat nechtěli. Co si tu mám počnout? Spát a vidět to, co vidět nechci? Napadlo mě zavolat Ohyna. Přišel by, když tu není Marmond?

„Ohyne, pomoc!“ zakřičela jsem. Nic. Ticho se dalo krájet. Těžká chvíle samoty se stala nesnesitelnou. Vzpomněla jsem si na Vladavu a její špehy. Přála jsem si mít taky své špehy, kteří by mi řekli, co se děje tam venku.

Esmariene! Marmonde!

Proč pro mě nepřišli? Proč jsem na ně tak žárlivá? Cítila jsem se zrazená.

Znovu jsem šla k oknu a šeptala do tmy Esmarienovo jméno. Ani náznak jeho hlasu. Padla jsem na postel a propukla v zoufalý pláč. Mé znamení se probudilo – dlaň mě začala pálit jako v ohni. A pak se to stalo. Prstýnek od Esmariena, můj symbol bezpečí, se mi před očima rozpadl v prach. Nic z něj nezbylo. Z dlaně mi začal stoupat hustý dým a dřív, než jsem stačila vykřiknout, prostor se prohnul a já zmizela z věže přímo ke králi Silverovi.

–U krále Silvera-

Silver právě večeřel s princeznami. Když jsem se tam znenadání zjevila, radost v jeho tváři vidět nebyla.

„Jsi úplně stejná jako obr!“ povzdechl si. „Bez varování, bez ohlášení se tu objevíš a všechny vyděsíš… přesně jako on.“

Když uviděl mé slzy, hned mě objal. „Ale no tak, už se nezlobím. Co se ti zase přihodilo?“ Princezny se na mě dívaly s takovým děsem, že okamžitě utekly.

„Vypadám strašidelně?“ zeptala jsem se. Silver mě dovedl k zrcadlu – byla jsem celá začouzená od dýmu ze znamení. I přes ten smutek jsem se na sebe musela usmát.

Silver mě vzal do lázně a sám mě začal zbavovat té černoty. Vyprávěla jsem mu všechno – o Esmarienovi, Marmondovi, Vladavě i o Ohynovi, který se na mě už ani nepodívá…

„Tvoje šaty jsou zničené,“ poznamenal Silver smutně. „Ale dám ti jiné.“

„Třeba se dají zachránit… jsou od Esmariena,“ fňukla jsem. Silver poručil služebnictvu, aby se pokusili o zázrak, ale slíbil, že i kdyby nešly vyprat, nevyhodí je.

V šatně princezen jsem seděla v osušce a odmítala si cokoliv obléct. Nechtěla jsem jejich šaty. Silver za mnou přišel a nakonec mi vybral bílé šaty, podobné, jaké byly ty od Esmariena.

„Až se objeví obr, odnese tě zpátky, zavolá Marmonda a všechno se dozvíš,“ uklidňoval mě.

„Chci do Barevného města,“ špitla jsem. Silver jen smutně zakroutil hlavou.

„Tam se teď nedostaneš. Cesty v podzemní říši jsou zasypané i portály…”

Vstal a navrhl:,,Pojď, odvedu tě do zahrady na houpačku.”

Tam, v rytmu houpání, jsem mu vyprávěla o tom podivném vlaku, kterým jsme jeli tenkrát s Marmondem do Barevného města, pak o Marmondově nemoci a o prvním setkání se stínem, v němž se skrýval Esmarien. Rozplakala jsem se tak silně, že to Silver už nevydržel.

„Odvezu tě k obrovi. Nebudeme čekat, až si pro tebe přijde.“

Vyjeli jsme do Temnoviště. U brány jsme potkali Ohyna. Přebíral zrovna od odchytávačů chycené. Když mě uviděl, jen těžce povzdechl:

„Až se to dozví obr, bude běsnit. Co tě to zase popadlo?“

Silver se jen syčivě zasmál: „Já mu to nepovím a ty taky ne.“ Ohyn mě odvedl do věže. Vypadal tak cize, tak odměřeně.

„Snaž se být v klidu a už spi,“ řekl jen a zmizel.

Zůstala jsem sama. Úplně sama. Žádný Esmarien, žádný Marmond, dokonce ani žádné stíny. Byla jsem ztracená ve své samotě…

Padla jsem na postel a okamžitě upadla do těžkého spánku. Ve snu jsem je zase viděla – Marmonda a Esmariena v té houpací síti.